Společné vzdělávání počesku

Od nového školního roku čeká české školství další velká změna v podobě tzv. společného vzdělávání neboli inkluze. 

Tento pojem se objevuje v médiích poslední dobou poměrně často, avšak o co se vlastně jedná, nemá značná část veřejnosti vůbec tušení. Zjednodušeně lze konstatovat, že se do běžné školy bude integrovat (zařazovat) co největší množství dětí a to včetně handicapovaných, resp. postižených. Je to vůbec proveditelné? Přinese to nějaký užitek? K čemu vlastně ona inkluze bude?

Pravděpodobně se drtivá většina lidí shodne, že zařazení dětí tělesně handicapovaných do běžných škol by nemusel být až tak nepřekonatelný problém. V mnoha případech by to mohlo být pro žáky, jejich rodiče i školu obtížné, avšak realizovatelné. Ostatně v drtivé většině škol takové začleňování již léta probíhá. Podobně tak v případě národnostních menšin (s jistými výjimkami). Inkluze jde však ještě dále, kdy mají být do běžných tříd zařazovány děti s lehkým mentálním postižením!

Až doposud tyto děti navštěvovaly praktickou (zvláštní) školu. Zde pracují učitelky a učitelé, kteří mají kvalifikaci speciální pedagogiky, jenž je nutností pro práci s mentálně postiženými dětmi. Věřím, že i tak je pro tyto speciálně kvalifikované pedagogy nesmírně obtížné ve svém oboru působit. Každopádně tyto specializované školy v České republice máme, jsou úspěšné a užitečné, což jasně prokázaly v celé době svojí dlouhé existence. Od 1. září 2016 se však situace změní, jelikož mentálně postižené děti budou umísťovány do běžných tříd. Učitelé v těchto běžných školách však téměř nemají šanci situaci zvládnout, jelikož nejsou těmi plnohodnotnými speciálními pedagogy jako jejich kolegové v praktických školách. Nic na tom nezmění ani plánovaní asistenti pedagogů (mimochodem tragicky placení), kteří nemohou z povahy věci i při nejlepší vůli nahradit speciálního pedagoga.

Bohužel mentální postižení je věc daná přírodou - objektivní, nepřekonatelná, nevyléčitelná. A z toho vycházejme a nesnažme se tvářit, že to tak není. Můžeme chtít sebevíc, snažit se nejvíc, jak to jen jde, doufat – nic z toho přírodu ale nepřemůže. V České republice žije zhruba 300 tisíc mentálně postižených, tj. 3% populace, zbývajících 97% populace mentálně postižených není. Nerad používám slovo diskriminace, ale není přizpůsobování školského systému 3% menšině právě takovou diskriminací zbytku, obzvlášť když tu máme ony zmiňované praktické (a speciální) školy? Obecně si navíc stěžujeme na stále upadající úroveň českého školství. Jak ji ale zvýší začlenění mentálně postižených do běžných škol? A kolik to bude stát? Nebylo by lepší tyto peníze investovat třeba do zkvalitnění škol, vědy a výzkumu nebo platy učitelů?

Podívejme se na to i z jiné strany. Jak se asi bude cítit mentálně postižené dítě, kterému se budou ostatní děti posmívat, odsunou ho na okraj kolektivu a navíc bude ve stresu kvůli tomu, že nezvládá učivo? Je jen otázkou času, kdy takové dítě bude ve škole propadat. Vzhledem k neschopnosti (nemožnosti) dítěte úspěšně ukončit základní školu v 9. třídě nebude mít ukončené vzdělání, tudíž fakticky bez možnosti se alespoň vyučit na učilišti. Skončí mezi nezaměstnanými, případně v invalidním důchodu. Za současné situace však stále ještě může dítě v klidu dokončit základní vzdělání ve zvláštní škole, pokračovat potom v některém učebním oboru, čímž se mu otevírají další možnosti do života. Diskriminačním rozhodnutím státu ale bohužel bude takové dítě odsouzeno ke zmíněnému celoživotnímu živoření.

Pro takto zásadní úpravu školského systému je nutné mít podporu těch, kterých se týká. Bylo by též vhodné, aby byla změna zajištěna finančně, otestována, vyhodnocena a zejména odůvodněna. Ani jedno se však nestalo – učitelé, ředitelé, zřizovatelé škol, speciální pedagogové, vedoucí krajských školských odborů, poradenská pracoviště, odbory, krajská zastupitelstva, starostové, ale i široká veřejnost se dlouhodobě a hlasitě vyslovují proti. Současná ministryně však neslyší, resp. nechce slyšet, námitky a argumenty. Přitom tvrdí, že změna bude probíhat bez problémů a postupně až do roku 2018. Nám tedy nezbývá než doufat, že se paní ministryně ve své funkci takto dlouho nezdrží.

(upraveno, publikováno v týdeníku Znojemsko)