Proč tak snadno? Důvody akceptace komunismu českou společností.

Česká společnost, respektive československá, žila více než 40 let pod nadvládou komunistické strany, která se během krátké doby po 2. světové válce stala suverénně nejsilnější stranou v systému, kdy se její zisk vyšplhal v české části země na více než 40 %. Jak je vůbec možné, že společnost si dobrovolně vybrala následování cesty komunismu, navíc po několikaleté a válečné zkušenosti s jiným nedemokratickým systémem? Obzvlášť zarážející se může zdát výběr takové cesty v zemi, která byla až do roku 1938 pomyslným „ostrovem demokracie“ ve střední Evropě, kdy se v okolních zemích hroutil jeden režim za druhým. Avšak při bližším pohledu se takový výběr cesty už tolik zarážející jevit nemusí. Pro vysvětlení je však potřeba se vrátit dále do historie první republiky, případně ještě před samotný vznik samostatného Československa.

Nejprve je nutné si uvědomit, jak moc (nebo málo) si jsou či byly v průběhu historie komunismus a sociální demokracie, i přes všechny rozdíly, podobné. Čím víc se vrátíme do historie, tím víc společných znaků můžeme pozorovat. Sociální demokracie obecně byla v počátku spojována s ortodoxním marxismem, byla oddána myšlence kolektivního vlastnictví a budování beztřídní společnosti, minimálně do poloviny 70. let 19. století. Akceptací demokratického přechodu k socialismu se sociální demokraté odlišili od komunistů, kteří i nadále prosazovali revoluční cestu. Každopádně oba dva proudy kritizovaly kapitalismus a naopak preferovaly socialismus. Podíváme-li se na výsledky voleb do Říšské rady po zavedení všeobecného volebního práva, tak sociální demokracie byla na počátku 20. století nejsilnější politickou stranou v Čechách s téměř 40% podporou. I po vzniku Československa zůstal socialistický proud velmi silný. Společně s ČSS měl nejsilnější zastoupení v Revolučním Národním shromáždění a v prvních parlamentních volbách získali čeští sociální demokraté 26%, němečtí 11% a socialisté 8%. Výsledky prvních voleb tedy jasně potvrdily značnou levicovou orientaci občanů nově vzniklého státu a to i přesto, že se v rámci sociální demokracie zcela jasně profilovalo levicové křídlo, které se později oddělilo v podobě KSČ. Komunisté rychle nalezli svoje místo ve stranickém systému a hned v prvních volbách, kterých se zúčastnili, se stali druhou nejsilnější stranou. Výsledek levice byl o něco slabší zejména v případě sociální demokracie, avšak je otázkou do jaké míry byl pokles podpory zapříčiněn vnitřním rozkolem strany a jestli nebyl spíše důsledkem rychlého střídáním vlád, většinou za „asistence“ soc. demokratů.

Osud sociálních demokratů tedy kopíroval osudy ostatních evropských sociálnědemokratických stran, i když s mírným zpožděním. V Československu došlo k symbolickému zrodu komunismu až 4 roky po bolševické revoluci v Rusku, avšak nezrodil se reálně již v rámci sociální demokracie a neasistoval tak vzniku Československa? Vzhledem k relativní blízkosti socialistických a komunistických stran tehdejší doby a zejména mnohým personálním přesunům ze sociální demokracie do KSČ se nabízí částečně kladná odpověď. Byli to často ti stejní lidé, kteří prosazovali v podstatě podobné myšlenky, minimálně do doby bolševizace v roce 1929. Tak proč je nevolit? Vždyť to byli často ti stejní lidé, kteří bývali voleni i dříve. A co ty lákavé představy? Není ten náš svět nespravedlivý, když jeden těžce pracuje za mizerný plat v továrně a musí hlídat každou korunu, zatímco její vlastník si užívá v teple a přepychu? Nebylo by lepší, abychom všichni společně pracovali ku prospěchu všech? Možná by bylo opravdu lepší kapitalismus zavrhnout a vytvořit beztřídní komunistickou společnost, která bude spravedlivá, všichni se budou mít dobře, každý bude mít, co potřebuje. Samozřejmě téměř nikdo ještě netušil, jakým způsobem se této představy dá dosáhnout, respektive co dělali bolševici v Rusku, které se již brzy mělo stát našim vzorem.

Jestliže někdo komunisty neuznával nebo nad nimi alespoň nepřemýšlel, tak musel možná znejistit v době hospodářské krize. Ta komunistům zásadním způsobem nahrávala. Propukla v celém světě roku 1929 a měla za následek snížení průmyslové výroby (nejen) v Československu téměř o polovinu během 4 let a permanentní nárůst nezaměstnanosti. Nebyli to snad právě komunisté, kteří kritizovali kapitalismus? A není to dokonce předzvěst předpokládaného konce kapitalismu? Jestliže se kapitalistický trh zhroutí, tak by se mohl otevřít prostor pro něco nového, něco lepšího, vyššího, třeba socialismus.

 S vrcholící hospodářskou krizí se dostal ke slovu ještě jeden aspekt posilující vnímání komunistů. V Německu se moci chopil A. Hitler. Nacismus se tak stal nebezpečím nejenom pro demokracii, ale i pro samotný československý stát. Nezbývalo nic jiného než se soustředit na obranu před fašismem, do čehož se komunisté aktivně zapojili. A co víc, oni se dokonce pasovali, respektive bylo jim umožněno se pasovat (a to nejen v Československu) do pozice hlavního protifašistického bojovníka. Komunisté se nebránili spolupráci s demokratickými stranami a hlavně, což je podstatné, se tyto demokratické strany přestaly bránit spolupráci s KSČ. Ve snaze sebeprezentace byli komunisté úspěšní. Výsledkem totiž bylo uznání jak ze strany politických reprezentantů, tak zejména po 2. světové válce ve volbách.

Důvodů akceptace komunismu může být samozřejmě mnohem více. Je celkem evidentní, že při zrodu Československa asistovala silná levice v podobě socialistických stran (zejména sociální demokracie), které „připravovali půdu“ pro nástup komunismu. Ti se rychle adaptovali na způsob fungování tehdejšího politického systému a stali se pro vysoké procento lidí přijatelní. Jelikož i dnes mnohým levicovým voličům se nezdá rozdíl mezi sociální demokracií a komunisty zásadní, a to i z důvodu opětovné sblížení obou stran v mnoha oblastech, tak podobně v době vzniku KSČ tyto rozdíly ještě nebyly příliš zjevné. Navíc komunisté dokázali poměrně účelově interpretovat (a zatajovat) způsob, jakým by postupovali po získání moci, což si občané posléze vyzkoušeli na vlastní kůži. Shodou okolností přišla do ekonomiky na konci 20. let obrovská krize, z které dokázali komunisté, podobně populisticky jako např. i němečtí nacisté, vytěžit další vliv. Pokud nebyli komunisté veřejností většinově akceptováni do konce 30. let, tak v 40. letech (a zejména po válce) už ano. Podařilo se jim dokonale pasovat do role největší opozice vůči nacismu, což zúročili v rámci odboje a zejména v událostech a volbách po válce, které proběhly plně v jejich režii. Svůj podíl sehrály i všechny demokratické strany, které akceptovali roli KSČ po roce 1935 a umožnili tak oficiální „vtažení komunistů do hry“. Doufejme jen, že stejnou chybu neudělají ony demokratické strany znovu.