V minulých dnech jsme si připomínali konec 2. světové války, po které se Československo nestalo svobodným státem, ač si to mnozí mysleli, nýbrž na více než 40 let pouhou loutkou Sovětského svazu.
Věřím, že konec světové války přinesl radost všem lidem, kteří žili dlouhá léta ve strachu a nebezpečí. Určitě patří velký dík všem státům, které se do války proti nacistickému Německu zapojily, a přispěly tak k jeho porážce. Pro Československo to znamenalo zbavení se protektorátní nadvlády a obnovení státní suverenity. Avšak už nikoliv svobody a demokracie. V podstatě se dá říct, že jedna totalita byla nahrazena totalitou jinou. Proč lidé akceptovali to, že po několika letech nacistické nadvlády odevzdali moc do rukou komunistů a nechali se uvrhnout opět do nesvobody?
Důvodů by se pravděpodobně našlo spousta, avšak z mého pohledu hrálo zásadní roli působení komunistické strany v rámci protiněmeckého „boje“ a vděčnost Sovětskému svazu, v obou případech podpořeno dobrou propagandou a chybami poválečného „demokratického“ establishmentu. O pozici, resp. akceptaci, komunistické strany v českém prostředí, jsem se již zmiňoval v jednom z předchozích článků – komunisté prostě byli „vpuštěni do hry“ ostatními politickými hráči již před vypuknutím války (za přispění vnějších ekonomických okolností – ekon. krize atd.). Během války zapracovali na svojí pozici, jakožto hlavního představitele protinacistické opozice, což se jim dokonale podařilo přetavit ve výborné výsledky ve volbách 1946 a 1948. Samozřejmě je třeba přihlédnout k značné omezenosti demokratického režimu (zákaz některých prvorepublikových stran, Národní fronta, působení komunistických ministrů v 1. Gottwaldově vládě atd.). Volební podpora komunistů byla prostě evidentní, ačkoliv jen těžko můžeme mluvit o volbě skutečně svobodné.
Sovětský svaz byl hlavní mocností, která osvobodila velkou většinu našeho území, takže jí patřil i největší dík. Je to pochopitelné a logické, jen málokdo asi spatřoval v SSSR nepřítele, v zemi, která nás osvobodila. Bohužel však Československo díky tomu spadalo do sovětské sféry vlivu, z které už se po dlouhá desetiletí nedokázalo vymanit. A vměšování se do vlastních záležitostí našeho státu ze strany SSSR (i když třeba i neoficiální a navenek ne úplně viditelné), bylo neoddiskutovatelné a probíhalo víceméně téměř v celém „východním bloku“. Těžko si představit, že by tehdy lidé nějak protestovali či vystupovali proti svým „osvoboditelům“. Koneckonců, když vstoupilo německé vojsko ve 2. sv. válce na Ukrajinu, bylo též v počátku vítáno a oslavováno jako osvoboditel od bolševiků (a víme, jak to dopadlo). Tím jsem jenom chtěl říct, že vděčnost a sympatie k Sovětskému svazu byla objektivní, velká a většinou i upřímná, čehož dokázala oficiální státní propaganda dokonale využít.
Těžko odhadovat, jestli by takové sympatie SSSR a podpora komunistů u obyvatel existovaly i se znalostí toho, co je v příštích letech čekalo. Odvážím si tvrdit, že nikoliv, tedy alespoň nikoliv tak vysoké, že by z toho dokázali komunisté těžit dalších více jak 40 let.
