Sportování se psem aneb o motivaci v amatérském sportu

Miluji zvířata a ráda se pohybuji venku v přírodě. Proto se věnuji sportovní kynologii. Je to okrajový, převážně amatérský sport. Ale při vynaložení dostatečného úsilí se můžete propracovat až na mistrovství světa.

Na amatérské úrovni můžete se svým pejskem docházet na některé z mnoha kynologických cvičišť, skládat zkoušky nebo se účastnit závodů. Poznáte přitom spoustu nových lidí, pobavíte se výkony svými i výkony ostatních a můžete svůj charakter zocelovat překonáváním klimatického nepohodlí. Na závodech i zkouškách je totiž většinou buď psí zima nebo děsné vedro.

Kromě poznání nejrůznějších psích plemen a jejich povah a vloh pro cvičení sportovní kynologie je velmi zajímavé pozorování jejich páníčků a paniček. Někdo má talent, někdo je pilný ale jako i v jiných oborech i zde úspěchy záleží především na motivaci.

O motivaci ve vrcholovém sportu moc zajímavě mluví Marián

Jelínek, bývalý kouč Jaromíra Jágra. Podle něj jsou pro vrcholového sportovce důležité dvě věci. Motivace dosáhnout určitého výsledku a s ním spojených benefitů (u hokeje sláva, holky a peníze) a současně milovat a užívat si vlastní činnost, která k dosažení výsledku vede. Tedy vlastní tréningy i zápasy.

A tak je tomu i u sportovní kynologie. Ti kteří splňují obě podmínky dle Mariána Jelínka, tedy jsou zaměření na výsledky a baví je i práce a komunikace s pejskem tak ty potkáváme na vrcholných závodech a vyhrávají je.

Další, kteří jsou zaměření jen na výsledky a práce se psem je vlastně nebaví ale rádi by ty benefity, tak ty často také potkáváme na vrcholových závodech, ale obvykle se pohybují hluboko v poli poražených.

Proč? To je jednoduché. Pes je pro ně jen nástroj a nedokáží si s ním vybudovat vztah založený na vzájemné důvěře. Při tréninku, který, je vlastně zas tak moc nebaví více trestají než chválí. Většinou zaměřují trénink na to, aby pejska načapali při nějaké chybě a pak ho ztrestají.

Výsledkem je pes, který se bojí trestu. Neustále přemýšlí, jak se trestu vyhnout a proto působí nepřesvědčivě. A při důležitém závodu, kdy je každý nervózní a čistě úspěchem motivovaný psovod obzváště psa nervozita jeho páníčka doslova paralyzuje. Pes udělá něco nepředvídaného, co páníčka úplně rozhodí. A rozhozený páníček zpětně ještě víc rozhodí psa. A pokud se po závodě dostanete k tomuto typu neúspěšného závodníka, nestačíte se divit co z jeho úst uslyšíte.

Ti, které baví práce se psem, ale nejsou zaměřeni na výsledky tvoří většinu členstva běžných cvičáků. V klidu a pohodě cvičí svého psa, pomáhají ostatním, skládají zkoušky a občas vyhrají nějaký závod pořádaný jiným cvičákem.

A potom je tu ještě jedna skupina. Většinou jde o ženy spíše středního a pozdně středního věku ale mohou to být i muži nebo mladší ročníky. Evidentně je nebaví ani cvičení se psem natož pak nějaké zaměření na výsledky. Na cvičák však docházejí s jistou pravidelností. O svém cvičení a příčinách nepříliš přesvědčivých výsledků velmi rádi a obšírně mluví s každým, kdo je ochoten je poslouchat. Pes je vždy ten špatný a každý se dozví i proč. Pokud se jim někdo s výcvikem pokusí pomoci, velmi rychle zjistí, že jejich motivace se cokoli naučit se limitně blíží nule. Poznávacím znamením je rovněž, že mimo cvičák se psem prakticky nikdy necvičí. Ale dokážou barvitě každému vylíčit proč. Pokud si však jejich psa vezme na plac a zacvičí si s ním někdo jiný, pes funguje bez problémů.

Přemýšlela jsem co tyto kynology motivuje. A došlo mi, že jim jde o zcela zvláštní benefity.

K těm pozitivnějším. Být součástí party lidí. Vypovídat se. Dostat se ze své běžné každodenní rutiny. Dopřát pejskovi socializaci mezi ostatními pejsky a trochu pohybu a mentálních podnětů.

A ty negativnější? Kanalizovat své nepříjemné emoce nadáváním na psa a jeho údajné nedostatky. A někdy i zabodovat ve hře o největšího chudáka. Což je vždy snaha získat si pozornost ostatních.

Přemýšlela jsem co mají takto motivovaní lidé společného. A identifikovala jsem dvě skupiny. Ta větší je nespokojená se svým životem obecně. V této skupině jsou většinou lidé středního věku a starší. Mají menší možnost ovlivňovat a řídit životy ostatních než by si přáli. Ať už v rodině nebo v zaměstnání. A cítí se málo oceňovaní ostatními. 

Druhou menší skupinu naopak tvoří ti mladší. Práci se psem se věnují, protože je k tomu přivedli rodiče a oni se nedokázali včas a účinně vzepřít. To se týká dětí kynologických profíků, které práce se psy, jejich chov nebo výroba vybavení pro psí sporty živí.

Osobně je mi líto, když někdo takto plýtvá svým časem i potenciálem svého pejska. Protože když se naučíte porozumět sobě, svým motivacím i svému pejskovi, můžete zažít fantastické chvíle splynutí duší. Když pro vás pes pracuje srdcem a funguje, jak já říkám na myšlenku a ještě se u toho královsky baví on i vy, zažijete něco, co si fakt nemůže nikdo koupit. Tohle si každý musí odpracovat a prožít.  

Další články na pejskařské téma:

Aby pejsky nebolela záda https://pribanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=541691

Aby pejsky nebolela záda aneb kurz rekondiční masáže https://pribanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=565608