Obklopuje mě jemný šustivý zvuk padajícího listí. Je k zaslechnutí jen pár dní v roce. A jen když je sucho a současně skoro bezvětří.
Země je pokrytá pestrým deseticentimetrovým kobercem spadaného listí. Do základu ze žlutých listů javorů jsou přimíchány oranžové a červené listy planých třešní a zelené zpeřené soulistí jeřabin. Pestré plochy střídají souvislé jednobarevné plochy světle hnědého dubového listí.
Je šest patnáct. Slunce ještě nevyšlo, ale obloha na východě je už temně tmavomodrá. Úzký srpek měsíce zapadá na stejném místě, kde časem slunce přeci jen vyjde. Blízko měsíce je vidět jediná, jasně zářící hvězda. Jitřenka přináší naději ranním poutníkům na jejich cestách. Jinak je obloha prázdná, bez jediného mráčku.
Vzduch je křišťálově čistý. Po mlhách posledních dnů není ani stopy. Jemný vítr je překvapivě teplý, listí šustivě padá ze stromů a pomalu se ve vzduchu otáčí až nakonec jemně dopadá na zem. Město kolem lesa ještě tvrdě spí. Kromě šustění padajícího listí a mých kroků je naprosté ticho naplněné očekáváním příchodu nového dne.
Jsem součástí lesa a les se stává mou součástí. Vnímám stromy, cestu pod nohama, padající listí. Barvy koberce ze spadaného listí se pod mýma nohama právě mění z čistě žluté na zeleno-žluto-oranžovou. Vcházím na širokou cestu vedoucí od hájovny k okraji lesa. Země je zde pokrytá kobercem jemně hnědého dubového listí. Listí je suché, příjemně šustí a křoupe pod nohama. A zhora se snášejí další a další listy. Čas se zastavuje. Možná běží i pozpátku.
Cesta je z obou stran lemována mohutnými, rozložitými duby. Podle pravidelnosti jejich rozestupů po obou stranách cesty je jasné, že cesta je tu už hodně dlouho. Dvěstě let a možná i déle. Přemýšlím o tom, kdo duby zasadil a kdo o jejich zasazení rozhodl. Rozevírám obě dlaně a vnímám energii země, celého lesa, jednotlivých stromů. Vše až na mě a hustě padající suché listí je naprosto nehybné. Jen světlo se postupně mění. Na východě svítá.
Dívám se nahoru do korun stromů. Zastavuji se. Sleduji dráhu jednotlivých padajících listů. Pohladím víc jak metr široký kmen nejbližšího dubu. Vnímám drsnost rozpraskané kůry. Listí na chvíli přestane padat. Vychází slunce. Vrací se čas. A já pokračuji ve své cestě směr jiho-jiho-východ.
