Podzimní procházka večerní krajinou.

Větve stromů zbavené listí vykreslují proti nebi své vznosné téměř černé krajkoví. Nebe nad stromy je andělsky modré na západě a modrošedé na východě.

Řídkavé mraky na východě obarvily večerní červánky dorůžova. Naproti tomu na západě jsou rozstřaplané mráčky i doširoka rozpadlé kondenzační stopy po letadlech, mířících vějířovitě jedním směrem, zářivě broskvové. Končí jeden z posledních teplých slunečných dnů.
Od řeky se pomalu nasouvá studený vzduch. Vždycky přichází mělkým kaňonem podél potoka. Rychlostí odvislou od síly větru stoupá vzhůru na travnaté planiny podél lesa a za lesem. Studený říční vzduch se přelévá přes celý den sluncem prohřívanou krajinu a vytlačuje teplý vzduch k východu. Napadá mě, zda jde o děj přísně lokální, nebo zda prohřátý vzduch projde stmíváním a nocí až ke kopcům Vysočiny, kde se rozprostře v jednotlivých údolích a do rána vychladne jako přátelství nebo láska, kterým se přálo jen z jedné strany.

Vycházím z lesa a stoupám na nízký, trávou porostlý vršek. Šedavá, betonová čtverhranná věž za plotem areálu Sběratelů mraků působí proti modrému nebi poněkud nepatřičně. Na čtverhranný vysoký dřík je nahoře nasazená krychle s čtvercově odkrojenými spodními rohy. Jako by nahoru někdo nasadil zmenšeninu hotelu Panorama. A toto 3D cvičení na téma, kolik pravých úhlů a krychlí z betonu či vzdušných z betonu vykrojených, lze vměstnat na jednu věž, je zakončené žertovnou červenou polokoulí. Původně v ní byl radar pro pražské letiště. Ale byl moc blízko a tak se radar odstěhoval do brdských kopců. Polokoule zůstala a vzbuzuje otázky.

Scházím dolů z nejvyššího bodu planiny a procházím pásy teplého vzduchu, které jsou ukryté v záhybech krajiny jak něha v ženě. Cesta střídavě stoupá a klesá, pásy studeného a teplého vzduchu se střídají. Ztrácím nadmořsku výšku pracně získanou původním výstupem na planinu. A tak je to v životě se vším. Většinu toho, co pracně získáme, musíme z rukou zase vypustit, pokud chceme dojít někam dál.
Přicházím zpátky k potoku a kraji lesa. Cesta se nejprve z jedné strany a po pár desítkách metrů i z druhé uzavírá. Kráčím tunelem z kmenů a větvoví. Pár metrů pode mnou teče neslyšně potok. Vody je letos málo. Ale i po nejdelších a nejprudších vedrech a týdnech bez deště vždy v korytu potoka nějaká voda je. Po pravé straně cesty se z monotónního okraje lesa vydělují prastaré mohutné duby, střežící boční svah rybníku. V létě se tu společně koupala děcka i místní pejsci. Teď hladinu brázdí jen každým dnem rostoucí hejno kachen. Ale až konečně udeří pořádný mráz, budeme tu zas společně bruslit. Malí i velcí. Cesta se zužuje. Včerejší déšť zde zanechal blátivé louže navlečené jako korálky na úzké cestě. Jako by tu někdo na několikrát vypustil svůj temný lepkavý smutek.

Cesta se rozšiřuje a rybník za staletými duby temně pableskuje ze své prohlubně. Za rybníkem se rozprostírá louka a broskvové mraky na západě žhnou z blankytně modrého nebe. Vzduch musí být křišťálově čistý. Po chvíli broskvová barva mraků bledne dorůžova, pak potemní a zešedne. Končí další den. Zítra ráno přijde od řeky hustá, mrazivá mlha. Po stejné cestě nás půjde  pět a bude nám spolu dobře. Nám i našim pejskům. Ale to v této chvíli ještě nevím. 

Na podobné téma:

Příliš krásné ráno

Podzimní večer v temném lese