První vánoce, které si pamatuji, jsme slavili v přímořské tropické Akře na březích Guinejského zálivu. To je tak trochu v Africe.
Už z minulých let jsem měla jakési nejasné povědomí o tom, že vánoce znamenají dávání dárků, a že dárek by měl být překvapením. A chtěla jsem své mamince něco dát, překvapit ji a udělat jí tak radost. Byly mi tři roky a moje možnosti byly tím pádem poněkud omezené. Nikoli však moje představivost a schopnost řešit problémy.
Na pláži, kam jsme občas chodili, jsem postupně nasbírala mořem ohlazené lastury s dírkou. Potajmu jsem je pašovala domů a schovávala v tajné skrýši. Rozebrala jsem skákacího plastového pavouka.
Tuto hračku asi moc lidí nemělo. Plastové, černé, vcelku realisticky provedené tělo pavouka bylo napojené na uzounkou plastovou hadičku. Ta na druhé straně končila balonkem. Když se balonek stiskl, proud vzduchu prošel hadičkou a pavouk nadskočil. Vypadal jako živý a díky své velikosti kolem 10 cm a schopnosti skákat působil i dost nebezpečně. Pokud byste potřebovali dědit po protivném, bezdětném strýčkovi se slabým srdcem a sklonem k lekavosti a jste dostatečně cyničtí, pak tento pavouk je přesně to pravé pro vás.
Nicméně, já jsem ho užila k opačnému účelu. Plastovou hadičku jsem použila místo šňůrky a nevlékla na ní nasbírané mušle s otvorem. Plastová hadička se dokonce dala jedním užším koncem zastrčit do druhého a tím pevně uzavřít. Moje maminka tak dostala ode mě první, vlastnoručně vyrobený dárek. Asi měla radost, ale nikdy si lasturový náhrdelník na krk nevzala. Ani doma ne. Ale schovala si ho. Pár těch mušlí s dírkou ještě stále má na poličce se suvenýry v obývacím pokoji.
Tátovi se můj první dárek nelíbil. Vadilo mu, že jsem zničila za „drahé“ peníze zakoupenou hračku a že si ničeho nevážím. Ale možná jenom žárlil, že on nedostal nic.
Na štědrý den jsme se jeli koupat na volné moře. Bleďounce žlutý, jemný písek příjemně hřál. Zelenkavé vlny se s železnou pravidelností jedna za druhou lámaly a v chuchvalcích bílé zpěněné vody vyjižděly na vlhký uhlazený písek se svým obvyklým sykotem. Vždy, když vlna stekla zpátky do moře, z vlhkého písku vylézali malí světle šedí krabi a běhali shánčivě kolem svých děr. Před příchodem další vlny vždy rychle mizeli v písku.
Sytě kobaltové nebe narušené pouze naplno svítícím sluncem se na obzoru ostře setkávalo s tyrkysovým mořem. Je pozdní odpoledne, slunce svítí naplno ale díky moři a vánku povívajícím nad pobřežím je příjemné teplo. Alespoň tak si to pamatuji. Pořád bylo příjemné teplo. Nikdy mi nebylo horko a co to je zima jsem si nedokázala ani představit.
Doma rodiče postavili na nízký stolek umělý, asi metr vysoký stromeček s několika ozdobami. K večeři jsme měli telecí řízek s pokusem o bramborový salát po africku a jako moučník vychlazený banán s čokoládovou šlehačkou. Po setmění bylo příjemné, vlahé teplo a nad hlavou nám žhnulo africké nebe se záplavou neuvěřitelně oslnivě svítících hvězd. Táta zapaloval prskavky a my děti jsem s nimi běhaly po zahradě. Mávaly jsme rukama a vykreslovaly hořícími prskavkami ve tmě kruhy a osmičky.
U anglických sousedů pořádali hlučnou, veselou zahradní párty zakončenou ohňostrojem, ale my jsme na ní nesměli. Protože doba před rokem 1989 byla jako celek taková divná, nevánoční.
