Tak se nám přece jen ozval. Poslední dny jsem napjatě čekal na reakci prezidenta Klause k vyhrocené situaci kolem Kaplického studie Národní knihovny. Nezklamal mne. Jako obvykle píše svým stylem, srozumitelným snad jen jemu a několika dalším vyvoleným. Dal jsem textík, který vyšel ve včerejší MF Dnes naschvál přečíst naší paní prodavačce v konzumu. Skončila u první věty, pravíc: „Nezlobte se, ale já mu nerozumím“.
Jak jsem tak četl páně prezidentovo povídání, dospěl jsem znovu k přesvědčení, že bych jej jako šéfredaktor musel vrátit autorovi k přepracování. Nikdy jsem nepochyboval a nepochybuji ani dnes o nadprůměrné inteligenci našeho pana prezidenta, ale pochybuji, a to silně, o jeho schopnosti komunikovat prostřednictvím psaného slova s národem. Tak šíleně složitá a předlouhá souvětí se hned tak nevidí. Nežli dojdete na konec věty, můžete začít znovu, protože její smysl se cestou kdesi ztratil ve změti vět vedlejších a podivných závorek.
Ale dosti kritiky psaného projevu hlavy státu. Určitě mi pár čtenářů vytkne, že se to ani nesluší. Kaji se, ale muselo to ven. Holt profesní deformace.
Tak jako pan prezident, jsem také já celoživotním Pražákem a i mně leží na srdci panorama města, které nám závidí celý svět. Už v jednom ze svých předešlých blogů jsem dokazoval, že panorama Hradčan nemůže Kaplického knihovna v žádném případě narušit. Právě naopak, může alespoň částečně vyvážit přetěžkou hmotu Pražského hradu vedle prázdné a bezútěšné pouště Letenské pláně, lemované pouze na okraji zelení.
Podstatou páně prezidentova povídání je však zamyšlení nad demokracií. Vypadá to, jakoby se měla stát realizace studie Kaplického knihovny hřebíkem do rakve naší demokracie a samotný architekt Kaplický je nepřítel státu č. 1.. Myslím si, že je to právě naopak. Dokážete si představit vážený pane prezidente, že by v dobách hlubokého socialismu vystoupil architekt proti partajní politické vrchnosti? Já tedy ne! Pokud by to tehdy udělal, mazal by šupem do uranových dolů, nebo přinejlepším na Bory. Demokracie je, že si to dnes dovolit může. Pan prezident správně říká, že i pražští konšelé mají právo na svůj názor. Mají, ale musí jej podpořit věcnými a hlavně pravdivými argumenty a ne se chovat jako parta usmolených školáčků, kteří rozbili okno a teď tvrdí, že oni u toho nebyli.
Korunu všemu nasazuje chameleonství pana primátora Béma, který už neví co říkal před měsícem a všeobecná zapomnětlivost lídrů ODS. Pan Bém zapomněl, jak hrdinně ohlásil před nedávnem národu, že předal pozemky na budoucí Národní knihovnu na Letné dnešní Národní knihovně za symbolickou cenu s tím, že s územním plánem se bude ještě klidně pracovat. Ne nadarmo asi varují vědci před delším pobytem ve velkých nadmořských výškách, kde může nedostatek kyslíku způsobovat výpadky paměti (ach ten Everest). Pan premiér Topolánek také jaksi zapomněl, že v rozpočtu na další léta je vyčleněno 1,7 miliardy korun na novostavbu Národní knihovny a bezelstně hřímá, že kde nic není, ani čert nebere. A to prosím nikam nelezl!
Nedá mi to, abych se ještě nevrátil k hlavě státu. Skutečně si vážím pana prezidenta pro jeho soustavné hájení národních zájmů tohoto státu, zejména ve vztahu k Evropské unii. Jsem však hluboce přesvědčen, že jedním z výsostných národních zájmů, by mělo být vybudování nové Národní knihovny a to takové, jakou nám bude svět závidět a na místě, kde bude vidět. A Kaplického návrh to splňuje. Hájení národních zájmů spočívá také v tom, že se snažím o co nejlepší obraz své země v zahraničí. Pokud by se díky averzi prezidenta Klause a tuposti pražské ODS ocitl vítězný projekt v koši, můžeme se na hodně dlouho s dobrým jménem této republiky rozloučit.
A pražští páni radní? Pokud by měla putovat Národní knihovna někam do Stodůlek, nebo do Letňan, jak navrhují někteří bodří pražští konšelé, stálo by možná za to oprášit, ve vztahu k radnici, starý dobrý český zvyk, zvaný defenestrace. Zatím jsme měli jen dvě a od té poslední v roce 1618 už uplynulo dlouhých 389 let.
