Chovatelům psů se po přečtení titulku zcela zákonitě zježí chlupy na celém těle a už si chystají ostrá slova, která vmetou do tváře autorovi tohoto příspěvku. Zadržte vážení! Vy především byste měli vědět, že mám pravdu, neboť pes domácí (Canis lupus familiaris), jako šelma psovitá je a navždy zůstane šelmou.
To, že my lidé, jsme si někdy před 15 000 roky ochočili ryze sociální zvíře, zvané vlk obecný (Canis lupus) a vtloukli mu do hlavy, že pánem smečky není on, ale člověk, není výsledkem evoluce, ale trpělivého výcviku. Prapředek všech psů, vlk obecný, je jedním z nejnebezpečnějších predátorů, žijících na naší planetě. Proč? Je to díky tomu, že loví ve smečce a ta si troufne i na daleko větší kořist, než jsou jednotliví vlci. V severských zemích pro ně není žádným problémem skolit jelena, losa či soba a troufnou si i na mohutného bizona. Sociální zákony smečky jsou pro všechny psovité šelmy neměnné a přetrvávají pochopitelně i u domestikovaných zvířat. Člověčí pán a jeho rodina jsou pro každého psa tou jeho vlastní smečkou, jejíž hlavou je vždy ten nejsilnější.
Tvrzení, že zabijáci jsou jen psi velkých plemen je nesmysl. Zabijákem je každý pes, ať už je velký jako tele, nebo se vejde do dámské kabelky. Pokud k tomu dostane příležitost a nebrání mu v tom dokonalý výcvik, alespoň se o to někdy pokusí. Samozřejmě si vybere kořist adekvátní jeho velikosti. Ano, pravdou je, že kousnutí dogy, pitbulla nebo dobrmana nadělá pochopitelně větší paseku, než kousnutí drobného jezevčíka, trpasličího pudla, nebo krysaříka. Nicméně tak, jako je u vlků a divokých psů vůdce smečky odpovědný za její existenci, chování a přežití, tak musí být člověk, který si de facto na vůdce smečky jenom hraje, odpovědný za chování svých podřízených, tedy psů.
Pokud zde tato odpovědnost nebude, budeme mít dál potrhané nohavice od nejrůznějších prťavých podvraťáčků, bude dál přibývat pokousaných dětí a dál budou umírat i lidé napadení psy velkých plemen. Pokud si člověk pořídí psa, musí si uvědomit, že se stává vůdcem smečky. A to musí dávat svému čtyřnohému svěřenci odmalička najevo. Stejně tak mu musí vštípit do jeho psího mozku i tu, pro něj značně nepříjemnou skutečnost, že příslušníky smečky jsou i ostatní lidé, které musí respektovat stejně tak, jako svého pána. Pokud není ve výchově dostatečně důrazný, pes každou slabinu okamžitě vycítí a stává se znovu šelmou.
Těžké je ovšem chtít takovouto systematickou výchovu po vetché stařence, která si pořídí pejska jako kamaráda. Ten pak na procházce štěká jako pominutý a pokud si jej chce malé, nevědomé dítě pohladit, klidně jej kousne. Stejně tak pokulhává výchova u psů na venkově, kde jsou většinou chováni jako hlídači. Ti už většinou k cizím lidem nemají absolutně žádný respekt a hájené území jejich smečky začíná a končí u plotu.
Znovu se tedy vracím k oné odpovědnosti. Jsem plně pro, aby byly zpřísněny sankce pro majitele psů, kteří zaútočí na člověka. Pro psa jako šelmu, je to přirozená reakce, pro jeho pána vizitka o špatné výchově a nezvládání svého svěřence. Jsem rovněž plně pro, aby se na ulicích, v parcích a na všech veřejných prostranstvích psi vyskytovali pouze v doprovodu majitele a to ještě na vodítku. Za nerespektování těchto zásad by měly následovat tvrdé postihy, mnohem tvrdší než dnes.
Argumenty o tom, že jde o trápení zvířat považuji za naprosto scestné. Pes, který je odmalička na vodítko zvyklý, jej přijímá jako běžnou realitu. Pokud někdo argumentuje tím, že pes se potřebuje volně proběhnout, musí si vyřešit dilema, zda bydlet ve městě nebo na venkově. Pokud už se města nechce vzdát a myslí si, že bez volného výběhu jeho pes nepřežije, musí obětovat nějaké ty peníze a vyrazit ven za město, do přírody, kde mohou oba běhat podle libosti.
