Spor o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze snad na nějaký čas utichne. Nejvyšší soud definitivně zamítl dovolání katolické církve a rozhodl, že katedrála patří státu. To, co církev předvádí už téměř 17 let, není nic jiného, než boj o miliardový majetek, který pro ni představuje s prominutím dojnou krávu.
Proč se katolická církev nespokojí se současným stavem, kdy je vlastníkem stát, který nese veškeré náklady (jen letošní výdaje na opravy dosáhnou 18 milionů korun) a církev má katedrálu v pronájmu za symbolických 500 Kč měsíčně? Odpověď je jednoduchá. Jako vždy jde o peníze. Církev totiž nemůže na katedrále vydělávat a právě to nese velice těžce. Ony řeči představitelů pražského arcibiskupství o tom, že církev nemůže řádně vykonávat svou bohulibou činnost, jako konat bohoslužby, pokud není vlastníkem katedrály, jsou jen zástěrkou její hamižnosti. Tu dostatečně prokázala v roce 2006, kdy jí nakrátko soud přiklepl vlastnictví. Okamžitě zpoplatnila vstup do katedrály. Bylo vůbec morální vybírat 100 Kč za návštěvu Božího stánku, který má být přístupný všem věřícím zdarma? A penízky se jen hrnuly. Ročně totiž navštíví katedrálu jeden a půl milionu lidí, což by představovalo roční příjem 150 000 000 korun! Slušné penízky, není to tak? A církev chce ještě víc. Nárokuje si totiž současně s katedrálou i řadu staveb, které jsou dnes nedílnou součástí Pražského hradu. Právě to je oč tu běží!
O čem vlastně celý ten humbuk kolem katedrály je? Podíváme-li se na historii jejího vlastnictví skutečně objektivně, musíme konstatovat, že o ničem. Katedrála totiž ve vlastnictví církve nikdy skutečně nebyla! Za feudálního zřízení vždy patřila panovnickému dvoru a církev byla vždy v roli poddaného, který měl tento majetek v užívání, tedy propůjčen ke správě. Tehdy šlo totiž o tzv. institut děleného vlastnictví. Dispoziční právo měl vrchní vlastník, tedy panovník (konkrétně Karel IV, který začal s novostavbou katedrály v roce 1344 a pak jeho následovníci) a církev měla pouze právo užitkové. Navíc na dostavbu katedrály byla vypsána, podobně jako na Národní divadlo, všelidová sbírka, díky níž, a nemalé podpoře ze státní pokladny, byla katedrála konečně v roce 1929 dostavěna. Kde je tedy ono „nezpochybnitelné“ právo církve na vlastnictví katedrály? Představitelé církve v této věci zcela bezostyšně lžou.
Kde tedy vlastně vznikly pochybnosti o vlastnictví? V něčem má přece jen církev pravdu. Bylo to za komunistického režimu, který v roce 1954 katedrálu “vyvlastnil“ a přisoudil její vlastnictví všemu československému lidu. Právě tady ale došlo k onomu zásadnímu omylu. Katedrála nikdy nemohla být církvi odňata, tedy vyvlastněna, jelikož církvi nikdy doopravdy nepatřila! To je historická realita. Tady udělali komunisté tu obří chybu, že vyvlastnili něco, co už tehdy 610 let patřilo de facto státu. Představitelé katolické církve nyní, se lstivostí sobě vlastní, tohoto chybného rozhodnutí zneužívají a tvrdí, že jim bylo vlastnictví odňato protiprávně teprve komunisty. K napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu využívají i tak pochybných argumentů, jako je podjatost soudu a podobně. Pokud bychom byli důslední a vydali se znovu do historie, zjistíme, že první „znárodnění“ katedrály, by musel mít na svědomí císař Josef II, který za vlastníka všech katedrál v Rakousko-uherské monarchii, prohlásil stát.
Katolická církev se nehodlá vzdát a chce se zesměšnit i na mezinárodní scéně. Dalším mezistupněm sporu se má totiž stát Ústavní soud a pak hurá k mezinárodnímu tribunálu ve Štrasburku. Vyhlídky na úspěch však má církev nulové. Pokud bude argumentovat takovými lžemi, jako je ta, že ve světě jsou podobné katedrály majetkem církve, jedině si uřízne pořádnou ostudu. Ať si vezmeme kteroukoli ze slavných evropských katedrál, všechny jsou ve vlastnictví státu! Jediným výsledkem celé této nechutné tahanice o tučné prebendy z vlastnictví katedrály, o které církev přichází, může být jen jediné. Snižující se prestiž církve. Těmito kroky, které nemají vůbec nic společného s nějakými nápravami komunistických křivd, si církev jedině podřezává pod sebou už tak dost seschlou větev.
