Za svého prezidenta jsem se nikdy nestyděl. Za novináře však ano.

Nyní se na všech zpravodajských webech ventiluje potyčka mezi novináři v jistém hotelu po odchodu štábu prezidenta republiky. Problém ale není mezi „Zemanovci“ a „Drahošovci“, nýbrž v alkoholu a jídle zdarma.

Poškozený kameraman z iDnes to vyjádřil lakonicky: Než aby (novináři) se vydali hledat senzace, vyrazili po několika hodinách, kdy byli o hladu, spíše k rautovým stolům.

Pro neznalé celou situaci stručně popíši: Prezident se svým štábem a ochrankou opustil po svém zvolení pronajatý sál, kde zůstal zbytek občerstvení. Sál, dosud znepřístupněný „žurnalistům“, se tak proměnil v roh hojnosti a mohli ho začít plenit. Nikoho z nich nenapadlo, že když už tak dlouho údajně hladověli a po odchodu hlavy státu už nebylo co psát či točit, mohli hotel opustit a jít se napapat za své. Ovšem v místnosti dopíjeli své zásoby novináři privilegovaní, což je kategorie, kterou si pěstuje každý politik bez ohledu na stranickou příslušnost. Ten privilegovaný se zřejmě ožral, druhý privilegovaný ho odvedl od stolu, upustil ho na pódium, zatímco třetí novinář, tentokrát neprivilegovaný, začal situaci točit, připojili se i další. Konečně senzace, bude o čem psát, půjde to snad hodit i na vrub Zemanovy ochranky. Co si přát víc? Rvačka mezi novináři, která ani rvačkou není, se stává státoprávní událostí. Uvědomují si vůbec její účastníci, ať údajný poškozený či útočník, že tímto způsobem potvrzují prezidentova slova o novinářské žumpě?

Za své téměř třicetileté novinářské praxe jsem zažil stovky podobných situací. Novináře, kteří si cpali chlebíčky do tašek a alkohol přelévali do butylek jsem téměř už nevnímal, ale v Jízdárně Pražského hradu jsem si při jedné tiskové konferenci všiml skupinky obsluhujícího personálu, jak upřeně zírá na jakousi partu lidí, která si cpala občerstvení do nákupních tašek. (Není to fór, na tiskovky opravdu někteří novináři chodili s obrovskými nákupními taškami.)

„S tím musíte počítat, to jsou členové Holubí letky a zřejmě doma nakrmí rodinu. Těch pár chlebíčků snad pořádající firma oželí,“ oslovil jsem číšníky. Kdo nezná Holubí letku, nechť si ji vygůgluje, patřila a dodnes patří k legendám žurnalistiky.

„Jo, Holubí letku známe a tolerujeme, ale aby dávala do tašky příbory, skleničky a porcelánové nádobí, tak to teda ne,“ zněla odpověď. A pak tu partu nenápadně a slušně vyvedli, nakradené nádobí jim diskrétně odebrali až v předsálí, takže bulvár neměl o čem psát.

Tento případ dávám jako ilustrační, podobných jsem zažil hafo. Novináři si zvykli, že k povinnostem lidí či firem, které je pozvou na svoji akci, patří nejen bohaté občerstvení, ale také taštička na cestu s patřičnou výslužkou. Protože novinářů s rozvojem internetu je již neuvěřitelné množství, pořadatelé tiskovek se brání tím, že zavádějí seznamy pozvaných (tedy těch, co mají nárok na občerstvení a případný „dárek“ na odchodnou), druhé a méně identifikovatelné pisálky připustí jen do předsálí anebo vůbec. Samozřejmě ještě existuje rozdělení na žurnalisty spřízněné a nepřátelské, ale to už je o něčem jiném.

Proč se ale stydím nikoli za prezidenta, ale za část novinářské obce? Viděl jsem spoustu z nich válet se pod stoly, zvracet, dělat obrovitou ostudu (budu sebekritický, i já jsem občas ulétl), ale nikdy jsme to neventilovali způsobem, že za to může vlastně pořadatel té či oné akce a vykecali to do celého světa. Existovala stavovská čest a – to zdůrazňuji – nikdy jsme se nervali mezi sebou!!!

To, co se stalo ve volebním štábu prezidenta Zemana po jeho odchodu, není hanbou hlavy státu, ale vizitkou našich novinářů, ať píší pro jakákoli média. A za ně se skutečně stydím.