Už přestávám věřit v sebe

  Den co den, každou vteřinu svého dalšího bytí, přestávám věřit, že se ve mě ještě je schopen zrodit čistý cit. Ano, čtete dobře, čistý cit bez jakýchkoliv cizích příměsí, bez jakýchkoliv "ale". Už si připadám jako chronický přivolávač právě těch "ale". 

Problém je ale největší v mém "ale". Nejsem jediný, který je nějak nemocný, omezený v činnostech, které nazýváme "běžnými", postižený abscencí citu a lásky. Jenže, jenže na jedné straně cítíte na pomalu už všech pohledech lidí jakési podivné "soucítění", někdy možná až opovržení a váhání mezi tím, jestli vám má pomoci nebo zavolat odvoz na záchytku, a na druhé straně rovnice veličina, která se vám podvědomě vkrádá do vědomí a říká cosi o tom, že nemáte právo něčí cit omezovat právě svojí omezeností a svým způsobem i vyžadováním si pomoci a péče o sebe a neustále se zvyšující pocit nepotřebnosi.

A pak je tu to druhé ale, patřící k ní. Nejsem Nabokov, abych si přisvojoval právo na lásku věkem už více než dalekou. Sexuálním nástrojem pomsty, no to bych si hodně fandil. Promiň, ale je tu partner, nejsem volná, děti si to nepřejí, to už tady také bylo. A chlácholení, že ta láska příjde, že jsem otevřený jako málokdo, to už také neobstojí. A řeči o tom, že jsem měla být raději s tebou, nezlobte se, to jsou jen takové mosty přes prázdno.

Takže co? Jsem hnusnej, a nazývejme věci správnými jmény. Přestává mě to fakt bavit a věřte nevěřte, picit osamění někdy hodně bolí. To je holt život a trest k němu také patří. Nezlobte se, jsem smířený. A nechci nikoho trápit.