Tak trochu více z vlastní bohaté zkušenosti a tak trochu ze zkušeností, sdělených přes blog mými bližními. A kam jsme došli po více jak 20 letech od listopadu, kdo to ví? Každý si sám odpoví a neslušná slova, která by se sem možná hodila víc, si nechá pro sebe.
Bylo nebylo, nicméně není to pohádka. Zaměstnavatel usoudil, že se špatně starám o svůj zdravotní stav a abych se nechal zneschopnit a v průběhu pracovní neschopnosti ať se připravím na invalidní důchod. A začali tlačit na pilu kaprovku. Dokonce to došlo tak daleko, že mi zdravotní sestra lékařky, vykonávající pro mého zaměstnavatele služby preventivních lékařských prohlídek, státem nařízených, řekla do očí, že se mi díví, jak po mrtvici mohu vůbec chodit do práce. Pomyslel jsem si cosi, nicméně jsem se nechal mojí tehdejší praktickou lékařkou uznat práce neschopných.
Nedlouho poté, co jsem byl uznán práce neschopným, mi na kontrole stejná lékařka sdělila, že jí neustále volá někdo od mého zaměstnavatele, samozřejmě nechtěla říci kdo, a tlačí jí do kouta, aby mi navrhla plný invalidní dlůchod. Toto všechno se odehrávalo v Praze a když jsem se nedávno dostal k přečtení skutečných příběhů, jak "ochotně" v Praze rozhodují o přidělení plného invalidního důchodu, respektive o jeho nepřidělení z důvodů "zatěžování systému", měl jsem sto chutí ho této dnes již mé bývalé praktické lékařce ukázat, ať si je přečte. Nicméně mi navíc bylo sděleno, že podle vyjádření lékařky, když si prohlédla můj rukou vyplněný dotazník, který jsem musel odevzdat této při příchodu na preventivní prohlídku, že nejsem schopen vykonávat funkci státního úředníka. Podle čeho tak usoudila, nevím.
Jaké bylo asi "milé" překvapení v podobě kyselých tváří většiny a upřímné radosti těch opravdových, když jsem po osmi měsících neschopnosti, na dobrozdání mé tehdy jíž odobrné paní doktorky s velkým D, vrátil do zaměstnání. Uplynulo několik málo let, přímo čtyři, když jsem se do podobné situace dostal opět. Mým rodičům se v té době podařilo přemluvit jejich praktického lékaře, aby mě vzal do registrace a po domluvě s nimi jsem navíc zakotvil u nich doma přímo jako zde trvale bydlící. A začalo opět kolečko ohledně invalidního důchodu. Tentokrát jsem měl štěstí podruhé. Protože tento lékař je opravdový lékař a ne za vystudovaný protekční fracek, který šest let studoval jenom proto, že bude panem doktorem, kterému budou hodní pacienti nosit úplatky a on bude psát na jejich přání recepty. Jednoduše, pan doktor dosáhl toho, že jsem dostal plný invalidní důchod třetího stupně.
Za plné radosti mého zaměstrnavatele, že se mě zbavil, jsem už také rád, že odsud vypadnu, v létě 2011 invalidní důchod nastoupil. Jak bych asi dopadl, kdybych ještě bydlel v Praze a měl původního praktického lékaře, nevím nevím. Navíc jsem musel už nadobro opustit po rozvodu náš byt, kde nebydlí moje bývalá manželka s dětmi, ale sama, naprosto sama a děti bydlí jinde, se svými partnery. Manželka neměla v době rozvodu peníze na to, aby mě vyplatila, nicméně najednou je má a hodně, nechala nákladně byt rekonstruovat. Nebýt mých rodičů, byl bych dnes pod mostem, ale byla to veskrze moje hloupost. A protože by mi nepřiznali invalidní důchod, musel bych se pokusit jít do práce. Práci nesežene zdravý člověk, natož člověk s mojí diagnozou. A tak bych byl zase práce neschopný s almužnou v podobě nemiocenských dávek.
A tak díky, státe, za tvojí péči, díky níž za chvíli už lidé nebudou odcházet do důchodu, ale rovnou asi víte kam. Veškerý zdravotní a sociální systém nijaký, díky "čestným a neúplatným" politikům na dvě věci, také si sami odpovíte. A díky za vaší nesmírnou byrokratickou aroganci a impotenci vytvořit cokoliv fungujícího. Zajímá se vůbec někdo, jak roste počet lidí, kteří si sáhnou na život? A co na to stát? Zase mlčí.
