Pamatujete na dobu, kdy se tolik psalo o tom, že po americkém "vzoru", aby si muž dal velký pozor, co si vezme do své sexistické huby ke chválení na své kolegyni, no a ještě k tomu nadřízené, aby ho pak dotyčné nežalovaly pro sexuální harašení! A tak se pomalu, ale jistě i díky politikům přestalo nějak chválit.
Ano, kvůli politikům, protože není vůbec co. A v běžném životě to došlo tak daleko, že si pořád jenom stěžujeme, a kdybychom našli něco ke chválení, tak za tím něco zase bude. Hernajs, co ten člověk ode mě zase chce? Má malý plat, nebo by chtěl povýšit? Jednoduše, zvykli jsme si mnohdy, zprvu v humorné nadsázce, později už naprosto vážně, odpovídat na kompliment otázkou, o co dotyčnému jde, když nám něco chváli, a třeba to myslel vážně! A tak se pmalu, ale jistě začala chvála jaksi vytrácet z našeho běžného života.
A přitom, zeptejte se psychologů, kteří se zabývají týmovou psychologií a nebo psychologií práce, jak je důležitá pozitivní motivace, jednoduše umět pochválit. Ale. Když se tohle slůvko jaksi mimochodem podsune do zprvu dobře a upřímně míněné pochvaly někoho za dobře vykonanou práci, tak jako kdybyste toho člověka opařili, nebo vůbec nic neříkali. To jste si mohli nechat celou pochvalu od cesty. Opravdu, polkud toto slůvko vzápětí po vyslovené pochvale vyřknete, jako kdybyste svojí dosavadní snahu naprosto negovali.
Prosím, chvalme, chvalme, pokud je samozřejmě co. A ještě něco. Pokus o radu. Možná námitka, že knihy přání a stížností už přece zmizely z obchodů, prodejen, restaurací, hotelů a jiných zařízení, už ve světle nové doby neobstojí. Jsou přece jiné možnosti, jak pochválit něčí dobrou práci, nebo jenom to, že umí a umí to dostatečně prodat i s úsměvem a dobrou náladou i slovem.
Tak chvalme, a začít můžeme klidně hned.
