Ne, nebojte se, nebudu tady uvádět přehled vtipů o nemoci, která sama o sobě vtipná není. A když potkám někoho, kdo se mě zeptá v rychlosti, jestli vím, jaký je rozdíl mezi Alzhaimerem a Parkinsonem a rovnou si odpoví, že žádný, protože je jedno, jestli to pivo vylejete nebo zapomenete u pultu, tak se tvářím, jak je vtipný a když neví, že jsem parkinsonik, tak mu poděkuji, že konečně ten rozdíl jako parkinsonik znám a vychutnávám si jeho reakci.
Nicméně se dají i v této nemoci zažít situace, které napíše sám život a ty situace vykouzlí úsměv na tváři, co právě každodenní život projasní. Dvě takové vám teď popíšu.
Dostal jsem nový lék s tím, že paní doktorce v poradně přííští kontrolu povím, jaké jsou s ním zkušenosti. Paní doktorka si začala psát výsledky běžné kontroly do počítače a zeptala se jaké mám zkušenosti s novým lékem. Pověděl jsem upřímně, že dobré a že opravdu působí blahodárně. Paní doktorka se spokojeně usmála a zeptala, jestli cítím nějaké negativní nebo spíš nečekané dopady tohoto medikamentu. Téměř jsem se zarděl a odpověděl, že když jdu na malou, tak mám pocit, že močím Jima Beama. Oba jsme se zasmáli a paní doktorka se mi omluvila, že m o zabarvení moči neřekla, ale že to nic není.
A konečně dnes se ráno probudím a na prostěradle jakési žlutohnědé skvrny. Ne červené od krve, ale žlutohnědé. A když jsem šel do koupelny, mamka se mě ptala, od čeho mám v obličeji ty žluté skvrny. Už jsem na to přišel. Může se stát, že se z toho nového léku odloupne malý kousíček, a to se stalo večer mě- A spadl na prostěradlo. V noci se tento kousíček smíchal s vodou, kterou jsem se polil, když jsem se chtěl napít Výsledkem byly žluté skvrny na prostěradle tudíž i potom zákonitě i na mé tváři.
I to je součástí života a vězte, když se tomu dokážete zasmát, jde to líp. Keep smiling!
