Můj život s Parkinsonem - když dobrý člověk ještě žije

   Dnes zážitek, který pod paprsky žhnoucího slunce nestačil ještě oschnout. To když potkáte od rána do večera dobré lidi. A také lidi, kteří přežili i svojí vůlí bolest a utrpení takového ražení, že před nimi musíte uctivě smeknout pomyslnou pokrývku vaší hlavy. 

Je úterý ráno. Vstávám dříve než obvykle, protože svým  způsobem jsem nedočkavý, jak dopadne setkání se dvěma sympatickými mladými dámami, které bohužel osud "obdařil" stejně jako mě s se kterými jsem si zatím vyměnil jen maily a dostal od nich zajímavé kontakty a moc milé novoroční blahopřání. A které nezapškly a umí bojovat s velikou vervou.

Romana s Blankou mě přijaly velmi otevřeně a několik hodin, strávených v kanceláři "jejich" sdružení uběhlo jako nic, navíc v příjemné atmosféře bez zbytečných "prostojů", tedy s lidmi, kteří vědí, co a jak. Pak se to všechno seběhlo, no, ani nevím jak. Jízda rozpálenou tramvají, ztuhlý jsem vystoupil na konečné v úmorné Šárce. Ani jsem se nenadál a byly u mne dvě sympatické mladé dívky, možná studentky. A do třetice za mnou zacinkala tramvaj. Dívky mi nabídly pomoc, sympatický mladý řidič mi dokonce řekl, že pojede až za nějakou chvíli, nicméně že si mohu v klidu sednout do tramvaje, a abych mu řekl, kde vystupuji, že v té zastávce trochu déle počká. Úmorný žár a přesto od rána samí milí lidé.

A nevím jak nazvat závěr. Asi jsem přeceníl své síly a vyčerpaný, jak naschvál, asi 20 metrů od domu, kde bydlím, jsem jednoduše skončil na dlažbě chodníku. Ani jsem nestačil vnímat nějakou bolest. Už u mě byli tři muži, z toho jeden městský policista. Pomohli mi domů a byli velmi slušní a vstřícní. Musím také poděkovat panu hospodskému z právě nedaleké restaurace "Na radosti" (jak přiléhavé v tu chvíli), který mě viděl upadnout a jednal okamžitě.

Je to o lidech a jsem rád, že jsem mohl napsat tak pozitivní zážitek, věřte mi. A děkuji všem!!!! I pánovi, který sice nevím, jak se jmenuje, ale překonal zákeřnou nemoc a zase pilně jezdí na kole.