Můj život s Parkinsonem - čeho jsem se naučil obávat

    Když jsem ještě bydlel v Praze a pracoval jsem v centru, kousek od stanice metra, párkrát se mi stalo, že v době, než začal působit lék a na kratší dobu cca 20 minut jsem ztuhnul v menší či větší míře, zastavil se u mě některý z bezdomovců, obývající Mariánské náměstí a okolí.

Zprvu jsem se obával, niicméně po několika málo zkušenotech obavy zmizely. Dotyční se mě totiž nejprve zeptali jestli jsem v pořádku, jestli nepotřebuji něčeho napít a dokonce se mi omluvili, že mě obtěžovali.

Čeho jsem se ale veskrze naučil během času obávat, je situace, kdy se v době výše povedeného stavu ať jíž mírné či větší ztuhlosti, nacházíte sám či sama v aglomeraci s větším počtem romských spoluobčanů. Jak jsem již několikrát psal, jako kdybyste je v tuto chvíli magicky přitahovali. A pak to většinou začne. Někteří to  zkusí s malým obnosem na telefon a když odmítnete, jsou čím dál tím vlezlejší a drzejší. Samozřejmě jako naschvál v tu dobu nikdo nikde a obzvláště policejní hlídka, ať už státní či městské policie dlouho ne a ne projet.

Další skupina Ronmů vám nabídne kradené zboží, kosmetikou podivného původu počínaje a dalekohledem nebo fotoaparátem také podivné výroby konče. Když odmítnete, někteří ještě znásobí svojí aroganci a vrhnou se vám dokonce na zavazadlo, aby se ujistili, že uvintř nemáte nějaký vyšší obnos, který by mohli zcizit. A ohánějí se, že chtějí žít jako my, "bílí". Jediné, co na ně platí je, že buď začnete volat o pomoc nebo si vyndaváte telefon s hlasitým upozorněním, že budete volat policii. A v případě, že by se vám toto přihodilo ve vestibulu stanice metra, neváhejte pohrozit, že upozorníte dozorčího stanice.

Raději se ale takové situaci snažte vyhnout. Já vím, také jsem se to musel naučit a stejně se mi to občas stane.