Když jsem v úterý, v den pro letošní povodně jeden z nejkrirtičtějších, poslouchal v rámci speciálního studia ČT34 dvě po sobě běžící tiskové konference, z toho ta první byla svolána Magistrátem Prahy a druhá krizovým štábem.
Hlavním "mluvčím" té první byl dočasný, tak říkajíc "povodňový" primátor a té druhé ministři a vysocí úředníci, kteři zasedají v krizovém štábu. Ta druhá ubíhala skoro jako voda v klidné, nepovodňové Vltavě, tedy bez zbytečného zdržování, jak má být. Ta první mi připomínala hašteření na zasedání pražského zastupitelstva, an se hádá o post pražského primátora. Jedni okřikovali druhé, vyčítali si chyby, místo toho, aby co nejrychleji sdělili zásadní informace a šlo se znovu do víru událostí.
Další den jsem na následujícím brífingu krizového štábu poslouchal náměstka ministra vnitra. Chválil discilinovanost prostých lidí, kteří museli být evakuováni, zejména z velkých sídlišť v Kralupech nad Vltavou, na koordionvanost spolupráce s jednotkami bezpečnostního systému, s ohledem, v jak kritické situaci se všichni nacházeli. Musel jsem chtě nechtě kvitovat s povděkem tato slova, která možná někam zapadla.
Nebylo by však dobré, aby zůstala někde pozapomněna. V současné době, jak to bývá zvykem, se hledají viníci. Mimopražští starostové hledají viníka právě v Praze, viníci se hledají dokonce už i mezi meteorology, protože včas nevarovali před velikými dešti. To už je ale otázka pro odborníky. Nicméně by se měli vyzdvihnout ti, kteří s každochvilným nasazením života a obětavostí pomáhali druhým, byť jen telefonem na policii s upozorněním, že zřejmě někdo nenechavý, nějaký grázl, loupí u sousedů, kteří museli evakuovat svůj dům.
A politici, zvláště ti vrcholoví, by měli někde zpytovat svědomí.
