Dnes Vám nebudu vyprávět příběh ze svého života, ale příběh mojí kočičí kamarádky Lindy, kočky rodičů mé dvojnožky.
Lindu jsem si oblíbila pro mnoho společného, kromě jiného pro podobnou povahu (říká má dvojnožka) a hlavně trojbarevný kožíšek (pravda, u mě ty černé chlupy musíte hledat lupou, ale pár jich mám a to se počítá). Kdo znáte tříbarevky, jistě víte, proč to zmiňuji. A pro vás, kdo je neznáte... Strakaté kočky jsou zkrátka trošku jiné, asi tak jako vy lidé máte blondýnky, my máme tříbarevky.
V době, kdy se Linda narodila, jsem byla ještě v kočičím ráji a lovila malé myšky. Ostatně ještě mnoho let potom. Linda jako koťátko neměla příliš velké štěstí, poměrně brzy ji vyhodili od maminky a ona se dostala do obrovského světa velkoměsta, úplně sama. Když ji sestra mé dvojnožky tenkrát přinesla domů, byla již lehce odrostlé, hubené, hladové a zablešené kotě. Doma již jednu kočku měli, černého koucourka Damiána. Ale snad pro její „pihu krásy“, jak začali říkat malému černému flíčku vedle čumáčku, si ji všichni hned zamilovali a rozhodli se, že u nich zůstane. Ani Damián tehdy neprotestoval, i když si později v průběhu let párkrát v rámci kočičích domluv pěkně vjeli do kožichu.
Trochu potíž tenkrát dělalo dvojnožcům vymyslet jméno. Rodina se rozdělila na dva tábory, jeden tvrdil, že malé tříbarevné koťátko se musí jmenovat Julinka, druhý, že to bude Linda. Jméno Linda nakonec zvítězilo a koťátku začal nový život v nové rodině.
Kotěcí skopičiny, které jsme dělaly všechny, než jsme vyrostly do dospělých koček, nyní vynechám, určitě je všichni dobře znáte. Linda tehdy byla také typické skotačivé kotě, ale zároveň obrovský mazel. Když ji tenkrát sestra mojí dvojnožky přinesla domů, jejich dvounohá maminka byla zrovna nemocná. Linda tedy měla perfektní příležitost naučit se spát v posteli. A musím vám říct, naučila se to prý na jedničku. Domácnost se také rozrostla o plyšové myšky, provázky, stužky a podobné hračky, do kterých se Linda tehdy zamilovala a věřte, to byla láska na celý život. Stejně jako oranžová deka, na které spávala u dvojnohé maminky.
Potom přišlo léto a dvojnožci naložili obě kočky do bedýnek a tou velkou vrčící věcí (kterou z duše nenávidím) je odvezli někam za město. A tam je vypustili na zahradu. Damián už to tam znal, jezdívali tam léto předtím, i to předešlé. Linda byla ostražitější, ale na zahradě se jí líbilo a tak netrvalo dlouho, a měla prošmejděný každý kousek zahrady, očichanou každou květinu, prolezlý každý keř. Jen na stromy se trochu bála, ty nechávala Damiánovi, a raději si vyhřívala svůj strakatý kožíšek na sluníčku.
A tak to šlo pár roků, víkend co víkend, když počasí přálo, občas i déle. Až jednoho léta najednou nikam nejeli. Dvojnožci prý chalupu prodali, i s tou velkou zahradou. Škoda, rázem bylo výletech, a tak se kočky rozhodly, že začnou zlobit doma. Linda tehdy přišla na to, že shazovat květináče ze skříní je také zábava a nejvíc príma je voda z kohoutku. Zvlášť když se v ní může ráchat packou a cákat jí všude okolo. Dokonce naučila svého dvojnožce, aby jí vodu pustil, když vyskočila na kuchyňskou linku. Ovšem nesměla je u toho vidět jeho družka...
Naštěstí to netrvalo moc dlouho, dvojnožci si místo letního domu s velkou zahradou pořídili domeček se zahrádkou malinkou, ale zato nastálo. Kromě toho za zahrádkou se tehdy rozprostírala velká louka, po které běhalo spoustu živých dobrot.
Postupem času louku zčásti zastavěli dalšími domečky, jeden jako druhý, ale kočkám to stejně nebránilo ve vycházkách. Linda si oblíbila šmejdění po zahradách sousedů a dokonce se skamarádila i sousedovic psem, což mi můj kočičí rozum trochu nebere. A také málem s rybami souseda od naproti. A když nebyla nálada na procházky, doma na zahradě pod keřem bylo také dobře. Dokud nenapadnul sníh.
Roky plynuly a kocour Damián zestárnul. V prosinci roku 2011 odešel za duhový most. Dožil se úctyhodných šestnácti let. Linda zůstala v domečku s dvojnožci sama. Stýskalo se jí a ještě dlouho chodila po domě a po zahradě a na Damiána vzpomínala. Čas nakonec stesk zahojil a Linda se přimkla ke svým dvojnožcům. Spolu se starším z nich si založila blog a začala mňoukat příběhy ze svého kočičího života a musím říct, že hned od začátku jí to šlo moc dobře.
Mimochodem někdy přibližně v tu dobu jsem se narodila. Nebo vlastně možná o rok dřív.
Vloni na jaře se Linda jednoho dne rozhodla, že půjde na procházku. Vyrazila přes zahrádky sousedů do dalších zahrádek a bůhvíkam ještě. Jenomže v té době už to byla také starší dáma a najednou zjistila, že mezi těmi domky, jeden jako druhý, nemůže najít cestu do toho svého. Čtyři dny a čtyři noci bloudila po zahrádkách, až se usadila na terase jednoho domečku, který jí připomínal ten jejich. V té době jsem již bydlela u své dvojnožky (která se mezitím odstěhovala od svých rodičů zpátky do toho velkého města) a ta mi celá vyplašená vyprávěla, že se Linda ztratila. Velký strach o ní měli, čtyři dny jí hledali, ještě se nikdy nezaběhla na tak dlouho a oni už si mysleli, vzhledem k jejímu věku, že se už nevrátí.
Nakonec jí našli. Soused, u kterého se jí zalíbilo, se přihlásil, že se u něj zabydlela kočka, kterou nezná, a že prý asi někomu patří. Byla v podobném stavu, jako když si ji tenkrát přinesli domů. Hubená, hladová, nastydlá. Jen ty blechy si naštěstí odpustila. Takže šup k veterináři. Od pana doktora dostala nějaké léky na rýmu a vitamínovou pastu. Co to bylo zač, nikdo nevíme, ale Linda po tom tehdy chytla takovou slinu, že se vyjedla téměř až do postavy mně podobné (přiznávám se, že nejsem zrovna nejštíhlejší).
Věřte ale, byla to pro všechny obrovská úleva, nakonec i pro mě. Ačkoliv chápu její choutky po procházkách přírodou, tehdy jsem jí prostřednictvím své dvojnožky pořádně vymňoukala. Snad si to vzala k srdci, protože podobných výletů se pak již od té doby zdržela. Nebo spíš byla zdržena, dvojnožci ji začali hlídat a s výlety mimo zahrádku byl utrum.
Lindě to nakonec ani moc nevadilo. S přibývajícími roky jí pomalu začala ubývat energie a chuť podnikat nějaká dobrodružství, a navíc místečko pod keřem skýtá klid, stín a příjemný chládek, kde kočce nic neschází.
Jenomže Lindě najednou začalo pomalu scházet zdraví. Tu rýmička, tam bolavé bříško. Cestu k veterináři Linda pomalu začínala znát nazpaměť. Pokaždé dostala léky, nějaké vitamíny, a pak bylo zase na chvíli dobře. Bohužel jenom na chvíli. Před pár týdny Linda ztratila chuť k jídlu, zabydlela se za pohovkou a kočičí radosti byly pryč. Léky už moc nezabíraly a vitamíny také ne.
Linda včera odešla za duhový most, do kočičího nebe. Dožila se nádherných téměř sedmnácti let.
Tímto jí posílám poslední kočičí rozloučení a věřím, že od teď už jí bude navěky jen dobře.
