Příběh, který inspiroval toto vyprávění je jen pár dní starý. Začalo to v den, kdy se má dvounohá Lucie rozhodla, že si během jediného dne najezdí vlakem dlouhý výlet, prý něco kolem tří set kilometrů. To už je panečku dálka, tak jsem se začala zajímat, jaké to bylo a hlavně jestli mi z té cesty přivezla alespoň něco dobrého. Vzala si mě na klín, a že mi tedy povypráví.
Lehla jsem si na bok a nastavila hlavu k podrbání za ušima.
To odpoledne, když Lucie seděla ve vlaku přibližně uprostřed své dlouhé cesty, bylo venku zamračeno, jen tak tak začít padat něco z nebe. Říkala si, že když je venku taková zima, mohlo by třeba začít i sněžit, v prosinci už by to snad nikoho neurazilo. Jako kdyby si nějaký rozmar počasí snad vymyslela, pár hodin poté, když chodila po Plzni, začal foukat studený vítr a mrholilo. To ale nebylo úplně to, co měla na mysli. Choulila se do velké vlněné šály a říkala si, že do takového počasí by snad ani psa nevyhnal.
V tu chvíli jsem spokojeně zapředla, jak dobře se mám, protože mě nikdo ven nevyhání a už vůbec ne v takovém počasí.
Okolo 5. hodiny odpolední mrholení přešlo v déšť. Lucie si sebou nevzala deštník a tak se musela spolehnout pouze na svůj kabát s velkou kapucí. Naštěstí zpět na nádraží je to kousek, a protože pospíchala, neměla ani moc času na zmoknutí. Usedla do vlaku a zavřela oči.
Po chvíli ji z odpočinku probral křik dětí. O pár kupé vedle seděly asi tři maminky s dětmi, kterým nemohlo být více, než pět let a které svými hlasy vydávaly za malé stádo zuřivých tygrů. Bylo jí jasné, že už asi jen tak neusne a po tom, co si v Berouně přesedla k okýnku, pozorovala alespoň krajinu venku, nebo tedy to, co z ní v té tmě bylo vidět. A když nebylo vidět nic, sledovala kapky deště, stékající v šikmých stružkách po okně.
Najednou se kolem vlaku začalo zeleně blýskat. Elektřina při dotyku troleje a sběrače lokomotivy jiskřila jako divá.
Moment, co mám společného s lokomotivou a nějakou trolejí? Vždyť jsem tam vůbec nebyla?! A vůbec, proč o mně najednou mluví, jako kdybych něco provedla? Naježila jsem vousky a dožadovala se vysvětlení.
Lucie tedy na chvíli přerušila svoje vyprávění a vysvětlila mi, co to ve skutečnosti ta elektřina je a že si to vůbec nemám vztahovat k tomu, jak mi občas říkají. Moc se mi to nepozdávalo, ale budiž, nechť tedy pokračuje ve svém vyprávění.
V jiskřivé náladě nebyla pouze lokomotiva vlaku, ve kterém seděla Lucie, ale i ostatní lokomotivy, které potkávali po cestě. Zvláštní, napadlo ji, to asi nebude běžná porucha.
Když vystoupila v Praze na Hlavním nádraží, zjistila, že déšť přivezla s sebou. Rozhodli se s druhým dvounožcem, že si ještě zaskočí na dvě piva do hospůdky, kousek od našeho domu. A již po cestě tam, a ještě víc po cestě odtamtud, obdivovali tu nádheru, kterou příroda za těch pár hodin vytvořila. Všechny stromy, jejich větve, zbylé, neopadané listí, jehličí, větvičky na keřích s drobnými lístečky, tráva, lavičky, sloupky, dopravní značky... Všechno to obalovala tenká vrstva ledu, která stékala do drobných rampouchů, jako kdyby to bylo najednou všechno ze skla. Při pohledu proti světlu pouličních lamp se pozorovateli naskytl nádherný obrázek, jako z pohádky. Lucie s Honzou zalitovali, že nemají lepší fotoaparát, než ten na telefonu, protože tahle skleněná podívaná toho rozhodně byla hodna.
Druhý den, když procházeli ráno ulicí, kde bydlíme, obdivovali omrzlé stromy a keře v denním světle. Znovu zkoušeli udělat pár snímků na mobilní telefon a zároveň litovali ty, kteří se snažili dobýt do svých zamrzlých automobilů.
Když se Lucie ve svém vyprávění dostala k tomu, že přijela do práce pozdě, protože v Praze kvůli namrzlým drátům elektrického vedení nejezdily tramvaje a jinde po republice vlaky a tak dále, zívla jsem si, seskočila jsem dolů z jejího klína a zamířila ke své misce. Vyprávění o nějakých strojích mě nezajímalo, obzvlášť když jejich energii připodobňují k mému jménu. Stejně to asi dál všichni znáte, prý se o tom hodně mluvilo. Hlavně, že mi přivezla nové granule.
