Bylo příjemné podzimní dopoledne a mě přepadly vycházkové ambice, alespoň na chvíli vystrčit nos do toho slunného počasí. Už od rána jsem věděla, že potřebuji zajít do obchodu, a tudíž musím ven, ale už když jsem se oblékala, věděla jsem, že to nebude jenom cesta do supermarketu a zpět.
Chvíli jsem přemýšlela, kterým směrem vyrazím, a když jsem vyšla z domu, dala jsem se doleva a pak rovnou, jak se říká, za nosem. Na konec Guldenerovy ulice, kolem tělocvičny, přes bleší trhy, kolem plaveckého stadionu a stále rovně. Po chvíli jsem se mezi budovami vyloupla v nevelkém, ale velmi pěkně upraveném parčíku. Na chvíli jsem se zastavila u jezírka a nastavila svůj obličej zářijovému sluníčku. Udělala jsem snímek pro Honzu, který zůstal doma s virózou, vyslechla skupinku dětí, které si vyprávěly o tom, kdo z nich doplivne nejdál, a pokračovala jsem v chůzi. Prošla jsem po schodech podél restaurace „U Majáku“ a najednou jsem byla téměř na hlavní silnici, přímo přede mnou benzínová pumpa a klid tentam. Řekla jsem si, tak to tedy ne, a zahnula jsem doleva mezi panelové domy. A vzápětí zase doprava a rovně dlouhou ulicí.
Cesta mezi paneláky naštěstí netrvala moc dlouho, po chvíli je vystřídaly rodinné domky. A tak si kráčím vilovou čtvrtí a plnými doušky nasávám kýžený klid. Zrovna procházím kolem sportovních hřišť, když vtom slyším takové jakoby mňoukání. Vysoký, teskný hlásek. Čím jdu blíže k místu, odkud to přichází, tím je mi jasnější, že je to skutečně kočka. Tak hledám očima, kde může být. U cesty není, tak snad v křoví za plotem? Ne, hledám tedy dál. Najednou zvednu hlavu a přímo nade mnou na větvi stromu sedí černobílé, odrostlé kotě. Zdali to byla kočka nebo kocour, nebylo na první pohled patrné. Klepalo se to tam, rozhlíželo se, kudy by to snad šlo dolů a mňoukalo a mňoukalo.
Koukám na něj a povídám mu: „No a co já si tu s tebou teď asi tak počnu?“
Zvedla jsem ruce, abych zjistila, že na něj nedosáhnu, ani když si stoupnu na špičky, k tomu zbývalo ještě tak dobrých půl metru. Tak jsem začala přemýšlet, co s tím. Hlavou se mi začaly honit různé scénáře od toho, že přelezu plot a vylezu na strom (jehož kmen samozřejmě obýval pozemek hřiště) nebo snad zavolám hasiče… Nechat tam to nebohé stvoření nepřipadalo v úvahu. Ostatně nakonec ani jedna z výše zmíněných variant mi po uvážení nepřipadala v úvahu.
Říkám si, krůtí brko, zas tak vysoko ta kočka není. Zkusím zamnout prsty, na to slyší hodně koček. Zabralo to. Tak zkusím navést kočičku ke konci větve, je tam sice už dost tenká a při troše neopatrnosti by jí nemusela unést, na druhou stranu ale už není tak vysoko a je pod ní tráva, tam by se jí snad v případě pádu nic stát nemuselo. Kočičí stvoření na mě chvíli nechápavě koukalo, proč tam tak šaškuju a co to po něm vlastně chci. Nakonec pochopilo, nebo možná zvědavost, proč ty prsty šustí, ho přiměla udělat ještě pár krůčků. Pořád to bylo ale málo. Takže ještě jednou. V tu chvíli už jsem si říkala, že jestli mě někdo pozoruje, má mě asi za dobrého blázna.
Nakonec to ale dobře dopadlo, zvíře popošlo ještě kousek tam, kde na něj moje ruce dosáhly. Sundala jsem ho dolů a vzala do náruče, abych ho uchlácholila. Přitulilo se a začalo vrnět. Výborně, a co teď? Mám v náruči kočku, které se u mě evidentně líbí, ale soudě dle jejího zdravého vzhledu, toho, že nemá blechy a není vyhublá, docházím k závěru, že někde poblíž asi bude mít domov. Ale kde? Rozhlížím se po okolních zahradách, jestli neuvidím ještě nějaké kočky. Rozhlížím se alespoň po někom, koho bych se mohla zeptat, ale, světe div se, v neděli po poledni je ulice prázdná. Nakonec se objevily dvě dobré duše, které by mi mohly poradit, jdu tedy k nim. Žel mladý pár si vzpomněl akorát na to, že ve vedlejší ulici má někdo koťata. No tak dobře, zkusím se vydat a pozeptat tam. Kočka v mé náruči se netvářila, že by se jí u mě nelíbilo a já už začínala mít pocit, že mi snad zůstane. (To by bylo doma překvapení!)
Zahnula jsem tedy za roh a záhy se situace vyřešila. Za plotem jednoho z domů začal štěkat pes, kočka udělala „frnk!“ z mých rukou, zanechala mi na hrudníku pár krvavých šrámů na památku a zahučela pod nejbližší zaparkované auto. Chvíli jsem se v lehkém šoku ještě směrem onoho auta dívala, zda náhodou nevyleze. Vylezla, vrhla na mě pohled, kterým snad říkala „Díky!“ a zalezla do jedné ze zahrad.
A ještě, že tak. Jestli tam skutečně někde bydlí, cestu domů snad našla, vždyť je to kočka.
