Adolf

Ti z vás, kteří měli tu čest shlédnout Spielbergův celovečerní film Schindlerův seznam, ví, že to je téma hodné panáka něčeho ostřejšího.

Jmenuji se Adolf. Nejraději vysedávám po nocích mezi mřížemi a vyhlížím své budoucí oběti. Někdy je to celkem jednotvárná nuda, jako třeba zrovna teď, tak namísto vražedných plánů pozoruji ty dva, kteří sedí kousek ode mne, popíjejí nějakou lihovinu, vychutnávají si svěží noční vánek a diskutují o válce.

Najednou se jeden z nich prudce otočí, vyděšeně civí mým směrem a koktá cosi o Bohu, pekle, háji a jiných místech. Otočím hlavou, abych viděl, co se děje za mnou a nevidím samosebou nic neobvyklého. Zato ten chudák sebou škubne ještě víc, odletí s židlí ke zdi a křičí: „Ten je hnusnej“!
A zírá přímo na mě, takže… To jako mluví o mně? Já, že jsem hnusnej? Způsobil jsem mu nějakou újmu? Jenom tady sedím a pozoruji ty dva.

S partnerkou si vymění místa, ta se usadí na židli, která zůstala u zdi, a poslouchá vyprávění o tom, že už jsem tady zase, že už jsem tu snad třetím rokem. No ano, vždyť tady také bydlím. Najednou si mě ti zbabělci začnou fotit. Fajn, tak budu slavný. Jeden snímek, druhý, třetí… Ale tak to by stačilo, ne? Začíná mi to být protivné, a ještě k tomu oba prohlásili, jak jsem škaredý, když si na mě posvítili. A dost, trochu se skrčím.

To jste měli vidět, co to s nimi udělalo. Málem proskočili zavřeným oknem. Dobře jim tak, nemají mě rušit z mého nočního rozjímání.

Nakonec přece jenom zalezli do domu dveřmi a já jen slyším útržky vzrušené debaty na téma „Co to je sakra za obludu?“, „Co s tím provedeme?“, „Vždyť nás sežere?!“. No a celkem dobře se bavím!

Nakonec seberou zbytky odvahy, přijdou zpátky, koukají na mě od prahu a prohlásí: „Ahoj Adolfe!“.

Tak se tedy jmenuji Adolf. Jsem obyčejný, průměrně vzrostlý Křižák mostní a bydlím ve škvíře mezi mřížemi balkonu, kde mám utkanou obdivuhodnou pavučinu, na které noc co noc vyhlížím svojí potravu. A děsím lidi. Blázni, ani neví, jaký jsem já strašpytel. Kromě toho jsem spíš na mouchy.

Jenom mám nyní čím dál silnější pocit, že si budu muset brzy najít jinou mříž.