Dlouho již sleduji, jak jsou lidé s postižením prezentováni v médiích. Postupně se mi vygenerovaly tři základní typy "vozíčkářů". V článku se je pokusím co nejvýstižněji popsat.
Vozíčkář hrdina
Bývá prezentován jako člověk, který hrdině bojuje se svým postižením a dosahuje výjimečných úspěchů. Obvykle to bývá sportovec, jenž společnosti názorně ukazuje, jak lze překonat nepřízeň osudu. Tito hrdinové bývají například lidé po nehodě, kteří se neúnavným tréninkem a vůlí dokázali odrazit ode dna a dnes již vedou víceméně plnohodnotný život. Nemají problém cestovat, kamkoli se dostanou, zakládají rodiny a mnoho lidí si z nich jistě může vzít příklad.
Zahořklý vozíčkář
Tento člověk většinou sedí doma a jediné, co dokáže, je kopat kolem sebe, nadávat na vše špatné a nepřízeň osudu. Vyvolává nejčastěji u společnosti dojem, že lidé s postižením nikdy nejsou spokojeni a neustále potřebují nějaké výhody, které je dobré jim dát, aby už konečně přestali nadávat a dali pokoj. Problém je v tom, že ať uděláte co chcete, dříve či později si stejně najde něco nač si stěžovat. Filosofií těchto lidí je, že je stát povinen se o ně postarat a jejich jediným úkolem je sedět doma, pobírat důchod a nevytvářet žádné hodnoty, poněvadž oni jsou přece ti postižení, co nemohou vůbec nic dělat.
Vozíčkář chudinka
Člověk, jenž potřebuje upřímný soucit. Jeho osud k němu byl velmi krutý a on potřebuje politovat. Soucit je totiž přesně to, co mu pomůže v jeho utrpení. Životním krédem je ukazovat svou bídu, protože nikdo jiný na celém světě na tom není rozhodně hůř než náš vozíčkář. Potíž je, že soucit ještě na delší dobu nikomu nepomohl a pokud se do svých problémů bude dlouho uzavírat, ztrácí sílu se postavit svým problémům vstříc a bojovat.
Co mě osobně chybí v těchto prezentacích je vozíčkář jako úplně normální člověk, který pouze v některých aspektech svého života potřebuje podporu. Chodí do práce či do školy a má své problémy jako každý jiný. Jediné, co tento člověk potřebuje, je mít dostatečné možnosti, jak uplatňovat své potřeby a svá práva. Myslím, že lidé s postižením skutečně nepotřebují žádný nadstandard, ale mít možnost využívat všech výdobytků moderní společnosti. Hlavním úlohu v tom hraje přístupnost. Tento termín neobsahuje pouze bezbariériovost, která je však sama o sobě základním stavebním kamenem, ale rovněž přístupnost služeb a hlavně přístupnost společnosti přijmout lidi s postižením jako rovnocenné partnery a nepovažovat je za hrdiny, chudinky ani zatrpklé občany.
