Život plný výhod

Čas od času se stává, že narazím na člověka, který mi od první chvíle projevuje velkou účast s tím, že se pohybuji na vozíku. Po pár minutách jeho účast přeroste do fáze, kdy začne nadávat na systém a politiky a svou účast projevuje otázkou: „A vám ty vaše výhody nechali?“.

Na druhé straně se setkávám s lidmi, kteří „mi ty moje výhody“ snad dokonce závidí a opovržlivě mávají rukou „no co by ještě chtěli“. Dokonce jsem se již setkal s názorem, že parazituji na státě. Přimělo mě to zamyslet se nad otázkou, zda je můj život opravdu tak výhodný. Nemám dokonce být šťastný za to, že jsem na vozíku?

Pojem „výhoda“ v tomto pojetí zřejmě vychází z průkazky mimořádných výhod (ZTP/P). Tato průkazka mě opravňuje využít nároku na vyhrazené místo k sezení v prostředcích veřejné dopravy a předbíhat v dlouhých frontách na úřadech, když čekání vyžaduje dlouhé stání. Jelikož si svou židli vozím stále sebou, těchto výhod nevyužívám. Dále mohu bezplatně cestovat MHD (kromě lanovky, na kterou se v Praze stejně nedostanu) i se svým průvodcem. Nevím, zda toto lze považovat za výhodu. MHD totiž není ani z poloviny v Praze a většině dalších měst v ČR bezbariérová. Nemohu jí tedy využívat na rovnoprávném základě s ostatními cestujícími a tudíž nevidím důvod toto považovat za výhodu. Až bude MHD 100% bezbariérová a cesta mi nezabere 2x tolik času co ostatním, budu si lístky s chutí rovněž platit. Bez asistenta nemohu prakticky vůbec existovat, takže jej považuji vlastně za součást své osoby.

Díky průkazce rovněž mám v autě znak vozíčkáře, díky němuž mohu parkovat na vyhrazených místech a neplatím dálniční známku. U dálkových vnitrostátních spojů je situace ještě mnohem kritičtější než v MHD. Dálkové a regionální autobusy nízkopodlažní prakticky nejsou. U vlaků je situace lepší, avšak na druhé straně je třeba vidět i přístupnost nádraží, což tento druh cestování také značně omezuje. Jiná cesta než využít automobil tak mnohokrát není. A když jedete autem, musíte mít i kde zaparkovat.

Co však asi výše uvedení škarohlídové a závistivci nejhůře nesou, jsou různé příspěvky. Těmi největšími jsou asi příspěvek na nákup a provoz motorového vozidla. O potřebnosti vlastnit automobil jsem již psal. Příspěvek na provoz činí bez mála 10000 Kč ročně, což pokryje v mém případě cca 2500 km jízdy. Jen do práce najezdím 1000 km měsíčně. Dále pobírám příspěvek na péči ve výši 8000 Kč měsíčně. Ten je určen na úhradu sociálních služeb, které potřebuji – v mém případě osobní asistence. Na osobní asistenci jsem závislý 24 hodin denně. Cena za hodinu asistence je 80 Kč. Čili ze svých potřeb jsem schopen pokrýt 100 hodin měsíčně. Nechám na počtech čtenáře zhodnocení situace.

Dalších cca 8000 měsíčně tvoří plný invalidní důchod. Hledání a udržení si práce je stále pro velkou část lidí s postižením značně problematické. Trh pracovních příležitostí je v tomto směru velmi zúžen. Profese jako policista, popelář či malíř pokojů jsou pro vás prakticky uzavřeny. Pouze s invalidním důchodem hlavně v Praze člověk ovšem jen těžko vyžije.

Jsou to všechno ale opravdu výhody? Možná se ti lidé představují, že sedíme doma, dávky nám chodí na účet a my nic neděláme. Jenže my se snažíme žít naše životy jako kdokoli jiný. Nechceme vysedávat doma, ale chceme také chodit do práce, do školy nebo za zábavou. Chceme jezdit stejnými dopravními prostředky jako naši sousedé. Chceme žít běžně jako kdokoli jiný. K tomu však potřebujeme pomoc. Nezvládneme to sami. Tím, že stát omezuje naše „výhody“ nám pouze zužuje možnosti, jak toho dosáhnout. Nedělá naše životy méně výhodné, ale bere nám příležitosti, jak se zapojit a být plnohodnotnými občany. Dělá z nás jen více závislé.

Nemyslím si, že bych využíval nějakých výhod. Nebrečím nad svým osudem a nestěžuji si. Svůj život jsem přijal takový jaký je s radostmi i strastmi, jaké přináší. Chci mít jen stejná práva jako okolní společnost. Lze to považovat za výhodu? To, že jsem na vozíku, má jistě nějaký důvod. Mám štěstí, že dělám práci, která mě baví a mohu v ní pomoci dalším lidem. Co bych dělal, kdybych na vozíku nebyl? Kolika lidem bych pomohl? Poznal bych tak skvělé a dobré lidi, kteří mě obklopují dnes?