Výchova zdravotnictví v Čechách

Návštěvy lékaře nejsou vždy příjemné. Avšak jsou to momenty, kdy se nám dostat úlevy od nějakého zdravotního neduhu. Já v ordinacích občas zažívám momenty, které vyluzují úsměv na rtech.

Člověk by si řekl, že ve zdravotnických zařízeních jsou nejlépe připraveni na lidi na vozíku. Opak je pravdou. Velmi často se stane, že personál s vámi vůbec neumí zacházet, poskytnout vám potřebnou pomoc ba ani komunikovat. S velkým povděkem jsem přijal možnost říci něco o svých zážitcích u lékaře medikům, kteří absolvovali výuku etiky v Jedličkově ústavu. Nemyslím, že by lékaři dělali chyby v komunikaci se zlým úmyslem, ale většinou různé nepříjemné situace vyplývají z jejich nevědomosti. Proto je dobře, že mladí medici se s lidmi s postižením mohou setkat již během studia, aby se při výkonu svého budoucího povolání vyvarovali chyb svým předchůdců.

Pro konkrétní příklad jsem vybral příhodu, jež se mi stala nedávno v jedné nejmenované poliklinice. Vydal jsem se na vyndání stehů. Jelikož mě bylo potřeba přesunout na lehátko, vzal jsem si sebou osobního asistenta a manželku. Po hodině a půl čekání jsme byli konečně vpuštěni do ordinace, kde se odehrál následující dialog:

Lékařka (koukajíc na manželku): Dobrý den, co vás k nám přivádí?

Já: Dobrý den, přišel jsem na vyndání stehů.

Lékařka: Dobře, můžete se přesunout na lehátko?

Já: Ano, mám sebou pomocníky.

Lékařka (k asistentovi): A vy jste kdo?

Asistent: Já jsem osobní asistent.

Lékařka: A to je co?

Asistent (s úsměvem): Já tady pánovi pomáhám.

Lékařka: A vy ho teda přendáte?

Asistent: Proto jsem tady.

Lékařka (k manželce): A vy jste kdo?

Manželka: Já jsem manželka.

Lékařka: Toho asistenta?

Manželka (s vytřeštěnýma očima): Ne, tady pána (ukazuje na ně).

Lékařka (s vážnou tváří): No to si děláte legraci!

Tento výrok už nešel komentovat, takže mě asistent s ženou přendali na stůl, lékařka provedla zákrok a já byl opět vrácen do vozíku. Další rozhovor probíhal takto:

Sestra (k manželce): Ale teď vážně, čí jste teda manželka?

Manželka nevěřícně kroutí hlavou a pozvedá ramena.

Lékařka (snažíc se trochu zachránit situaci): No vždyť říkala, že pána. (soustrastný pohled k ženě).

Sestra: No to snad není možný.

Lékařka (koukaje do počítače): Tak paní Pragerová je to v pořádku.

Nato manželka s asistentem opouští ordinaci, aby donutili doktorku mluvit se mnou.

Tato příhoda odráží současnou nedobrou praxi. Velice často se stává, že lékaři mají tendenci komunikovat s mým doprovodem a ne se mnou. Myslím, že mezi sociální a zdravotnickou sférou tu vznikla jistá propast a já jsem rád, že jsem měl možnost o maličkatý kousek zmenšit.