Pole Dance Diary - A přeci se točí...

Po čtyřech týdnech na tyči mám vyladěný pole-tuning a hotové nákupy. Při šplhu se žádný orgasmus nekoná a na spinovce mě chytá ranní nevolnost. Ale statečně visím hlavou dolů a pokuším se zdolat nejen gravitaci, ale i limity kůže.

S prvním měsícem pole dance za zády si pochvaluji svůj pole-tuning. Za tímto účelem jsem nejprve prošmějdila veliké množství obchodů se sportovním oblečením a zakončila to triumfálním nákupem řady super sportovních podprsenek, protože kdo má ty totálně propocené čtyři centimetry čtvereční látky ráno recyklovat. Dále jsem si pořídila dva páry gymnastických špiček zabraňujících modrání palcového kloubu, i když vůbec nevim, jak k tomu vždycky příjdu. A své tunící úsilí jsem korunovala pořízením tuby tekutého gripovadla jako antiskluzového opatření. Po použití sypkého magnézia na doporučení kolegů lezců jsem totiž zprasila kus tělocvičny a strávila přes polovinu tréningu jejím úklidem. Pročež jsem si také založila řádný deníček, abych si mohla zapisovat pokroky.

Po několika týdnech úsměvných variací na téma šplh konečne stojím na tyči v pozici Crucifix. Zažila jsem ve své praxi sex kouče řadu žen, které, mi tvrdily, že pro ně hodiny šplhu na tyči byly ve škole vítaným zpestřením. Tak trochu jsem doufala, že to budu mít stejně, protože za tu dřinu by člověk rád dostal alespoň nějakou odměnu, ale vzrušení se nekonalo a orgasmus při skluzu dolů také ne. Přesnější by bylo říct: Tak to fakt ani náhodou!

Šplh a sedy na tyči

Nicméně se mi v několikasekundových intervalech daří sedět i na tyči, a tak pořizuji mobilem video a dělám si motivační fotky jen z těch nejlepších momentů. Co na tom, že doba výdrže by byla bez kamery těžko postihnutelná. V mezičase se zkušenějších kolegyň ptám, jak to udělat, aby se mi to tam dole všechno neurvalo. Většinou se tváří nechápavě, jako že s tímhle nikdy problém neměly. Holky, kdybyste nekecaly. A pro mě jasná zpráva: Vyderžaj pioněr!

Někde kolem třetího a čtvrtého týdne mě čeká kardinální objev. Tyč není jedna, ale dvě. Respektive tyč je jedna, ale používá se ve dvou módech. Jeden je ten, kdy drží fixovaná úplně stejně, jako jsou ty trubky, na kterých jsou dopravní značky. I na ně ostatně nakonec dojde. Druhému módu se říká spinový a tyči, která se nepochopitelně točí, se říká „spinovka“.

Po bližším ohledání na otevřené hodině zjišťuji, že bych si tu svojí tyčku mohla vhodným imbusem upravit na „spinovku“ a po kontrolní instruktáži od zrovna přítomné lektorky povoluji šroub. Tfuj, to jsem neměla dělat. Pokus o prvního požárníka (Fire man spin) na této tyči způsobil, že jsem své útroby málem vyhodila vrchem. Neodborně provedený nástup na tyč mě roztočil tak, že jsem si v několika následujích vteřinách užila díky odstředivce přetížení, za které by se nemusel styděl ani letec MIGu 21. Jasně, že to je nadsázka. Ale naprosto nechápu, jak tohle někdo může vydržet a ještě na tom dělat figury. No nic, tohle zřejmě nebude můj šálek kávy.

Pokorně imbusem vracím tyč do původního stavu, zatímco stabilizuji žaludek hlubokým dechem, a trénuji dále na statice (rozuměj statické tyči). Postupně se mi začíná dařit obácený Crucifix. Závěs hlavou dolů mi nevadí. Drží nakonec i bez gripu, tedy bez pomazání se tím bílým svinstvem všude na vnitřní straně stehen. Na rozdíl od zkušenějších kolegyň totiž ještě moc nevim, kde jsou ty důležité kontaktní body, a tak se preventivně mažu raději všude. Od rozkroku až dolů mám vnitřní stranu nohou úplně bílou a fakt nechtějte vědět, jak to vypadá. Pobaví mě snad jedině fakt, že pole sport dělají i muži a ti by s touhle gripovací úpravou vypadali ještě o dost divněji, než já. Pevně doufám, že se příště snad posunu k některým krkolomnějším závěsům.