Skončil další, v pořadí již devátý, ročník festivalu Colours of Ostrava a myslím, že si zaslouží malé, nezávislé shrnutí ...
Kdo se orientuje v zákoutích amatérské a profesionální ostravské hudební scény ví, že Zlata Holušová začala první festivaly, tehdy zcela neznámých hudebních seskupení, pořádat už v době totality. Již více než dvacet let organizuje hudební akce a za ta léta neztratila nic ze svého nadšení, se kterým ke své práci přistupuje. Myslím, že ona a její tým je tím pravým důvodem každoročního růstu festivalu Colours of Ostrava a zárukou, že i jubilejní, desátý ročník, bude stát příští rok za to.
Proč Colours of Ostrava? Snad, aby se dalo dostatečně najevo, že Ostrava už není ta "černá ďura do země", odkud vylézají roztodivní tvorové, permoníky počínaje a havíři konče. Už to není uhelné a ocelové srdce naší republiky. Je to město, které tepe barevným, velkoměstským životem. Je to modrá obloha, kterou již nezaclání smog, zelené plochy ve městě i v okolních Beskydech, "červené" myšlení místních obyvatel, kteří si stále, bláhově, myslí, že jim někdo "z centra" pošle něco zadarmo, když si to svou prací v minulosti zasloužili a především žlutá barva festivalu Colours of Ostrava.
Festival se od jiných festivalů, kterými je letní sezóna nabitá, odlišuje minimálně ve dvou ohledech. Především za ním nemusíte cestovat nikam na letiště za městem, na speciálně vyhrazenou plochu nebo stadion, kde by byli návštěvníci náležitě separováni od okolního obyvatelstva. Všechny scény jsou rozesety po centru města a můžete tak několik z nich najít v barech na proslulé Stodolní ulici, další, menší, např. v Evangelickém kostele, ty malé, venkovní na výstavišti Černá louka (zas ta černá, hrome) a ta největší scéna je v okolí Slezskoostravského hradu.
Taky nemusíte příliš uvažovat, co budete dělat, když zrovna nebude hrát vaše oblíbená rocková, popová, folková, či jiná skupina muzikantů, jak tomu bývá občas na jiných festivalech, jelikož festival není žánrově ohraničen, takže se klidně může stát, že se na jednom podiu sejde např. introvertní Jaromír Nohavica, před ním elektropopová Morcheeba a po něm např. taneční Stereo Mc's, jako tomu bylo loni. Tradicí se stala menší, doprovodná, divadelní představení a od letošního roku i mini filmová přehlídka.
Právě žánrová neohraničenost se stala skvělou volbou, která láká na festival rok co rok, víc a víc návštěvníků.
Z mého pohledu byl zatím nejlepším loňský ročník, kdy byl poprvé festival jeden den, v historii festivalu, vyprodán. Přičinil se o to především Jaromír Nohavica, který je ostravským fenoménem a má ten dar, vyprodat jakoukoliv halu, či venkovní prostor. Rovněž přítomnost moderátora Jana Budaře a hlavních headlinerů Michaela Nymana, Tatabojs, Morcheeby nebo Jamie Culluma na hlavní scéně učinily každý den jiným, hudebně překvapivým a barevným. Pod davy návštěvníků málem zkolaboval i most, spojující Černou louku s oblastí kolem Slezskoostravského hradu.
Proto se letos pořadatelé poučili a město postavilo ještě jeden most, aby mohly davy návštěvníků proudit nerušeně v obou směrech. Jako by pořadatelé tušili, že bude letos celý festival vyprodán. Stalo se tak tři týdny před oficiálním otevřením a další návštěvníci, nad kapacitu 25.000, se do areálu festivalu dostávali těžko nebo vůbec.
Přes tento fakt se, myslím, přítomnost tolika lidí v ulicích města, či na festivalu nijak neblaze neprojevila a pořadatelé ukázali, že jsou schopni všem návštěvníkům naplnit jak břicha jídlem a pitím z okolních stánků a restaurací, tak uši kvalitní hudbou.
První den kralovaly hlavní scéně taneční kreace skupiny Gypsy Queens and Kings a bubeníci Dulsori, druhý den rozjel Wohnout a dokončili alternativní Porcupine Tree, kterým z vedlejší scény zdatně sekundovali punkoví dinosauři Visací Zámek, či popoví "Andělé" Charlie Straight, po jejichž vystoupení nezůstaly suché jediné kalhotky přihlížejících fanynek.
Sobota byla ve znamení Čechomoru, tropického deště, který na třicet minut zahnal všechny návštěvníky do úkrytů a elektřinu vyhnal ze zásuvek, aby ji následně Cranberries nahnali přes reproduktory až do diváka i v tom nejzapomenutějším zákoutí festivalu. Skoro se mi chtělo říct, kam čert nemůže, nastrčí Dolores O'Riordan, která se zastavila pouze v momentě, kdy se byla, jako správná ženská, v půli koncertu, převlect.
Neděle pak byla ve známení stíhačů Mig 21, vedených wing-commanderem Jiřím Macháčkem, po kterých následovala introvertní Regina Spektor, která, pravděpodobně v zájmu své vlastní ochrany, vyhnala z pódia i okounějícího pořadatele, aby se na samotný závěr festivalu Ostravou přehnala smršť, pod názvem Iggy Pop and The Stooges. Myslel jsem, že už jsem viděl v životě dost, ale energie tohoto letitého Zombie, který tak, poněkud nechtěně naplnil jeden z textů sobotních hvězd Cranberries, rozproudila krev snad i v kulisách.
Jak už jsem zmínil, osobně mi přišel letošní ročník "o jedničky prsa" méně zajímavý, než loňský ročník, ale to, prosím, berte jako můj čistě subjektivní názor, kdy mi, pravděpodobně, přišly loňské noci magičtější a zastoupené skupiny bližší mému srdci, stejně jako výkon moderátora Jana Budaře.
Pokud jste zde nenalezli některého z letošních interpretů, neželte, výborně zpracovanou internetovou stránku se všemi informacemi a hromadou fotek můžete nalézt zde ... Colours of Ostrava.
Letošní ročník v žádném z hlavních parametrů, což je především kvalita muziky, kvalita zahraničních i domácích interpretů a kvalita doprovodných služeb a programu, nikterak nezaostal a pokud přihlédneme k růstu počtu návštěvníků, nezbývá, než vás všechny pozvat na následující, jubilejní ročník. Pokud máte rádi hudbu různých žánrů a forem, nebojíte se přijet do Ostravy a nebojíte se deště, který je každoročním synonymem tohoto festivalu, jste vítáni a určitě nebudete zklamáni.
PS: Chtěl bych poděkovat zájmu, který věnoval letos celému festivalu iDNES. Z počátku jsem to pokládal za poněkud medvědí službu, jelikož "z pera" Ondřeje Bezra jsem měl zatím vždy pocit, že recenzovaná CD neslyšel a na recenzi festivalů mu stačí, přečíst si festivalového průvodce. V zájmu objektivity je třeba přiznat, že letos svoji roli zvládl a jeho články objektivně informovaly o festivalovém dění, takže ... díky ...
