Po několika letech ignorování „estrád“ jsem učinil výjimku a podíval jsem se na vyhlašování ankety Český slavík 2013. Nebudu lhát, byla to destilovaná nuda a pořad nezachránil ani Jan Kraus, který se zhostil role moderátora „slavnostního“ večera a díky kterému jsem se na pořad díval a chvíli doufal, že by večer mohl pozvednout z tradičního marasmu.
To nejlepší, co se anketě „Zlatý slavík“ z dob totality, mohlo stát, bylo, že by zanikla zároveň s totalitou. Bohužel nezanikla. Pouze se transformovala do podoby Českého slavíka a rok za rokem ztrácí na vypovídací schopnosti, jelikož se hlasování účastní zjevně méně a méně posluchačů.
V tomto kontextu se snad již ani nejedná o anketu popularity, ale anketu těch několika málo posluchačů, kteří, bohužel, z naší „populární“ hudby, neznají nikoho jiného, než koho jim servírují celoplošná rádia a šarády v televizi.
Televize NOVA prezentuje přes okrajovost ankety celou show, jako nejdůležitější hudební událost roku. Letos udělala pro slavnostní atmostéru maximum, když pořad umístila do Státní opery a moderování svěřila jednomu z našich nejlepších a nejvýmluvnějších moderátorů současnosti.
Jenže fakt, že někdo dělá špičkovou talk show ještě kvalitní výsledek nezaručuje a nezaručil. Jan Kraus se rozjel v podstatě až na konci pořadu a to již bylo pozdě cokoliv zachraňovat.
Začátek byl rozpačitý a naznačil, že schéma bude k uzoufání nudné. Aby nebylo dost televizních reklam, pořad provázely „reklamy“ na „Objev roku“ a na „co ještě uvidíme“, to zřejmě z toho důvodu aby diváci, které show nudila, zůstali u televize v naději, že později uvidí svého oblíbeného interpreta.
Do toho upozorňoval na blížící se živá vystoupení hlas jako na nádraží, jako by nestačilo, kdyby účinkující zkrátka vystoupili a předvedli svá, až na výjimky, sterilní vystoupení, ze kterých vyčnívala pouze Marta Jandová s Kolářem, kteří vzdali hold mrtvým kumštýřům a kapela Noname, vítěz ankety „Slavík bez hranic“, která nacvičila celkem vtipnou děkovačku.
Reklamy a vystoupení oddělovaly předávání cen v několika kategoriích. Vždy přišla nějaká osobnost a předala cenu, samozřejmě v „humorně“ laděném výstupu. Tu a tam přišel Jan Kraus v trapném převleku, aby nemohoucnosti dramaturgie pořadu nasadil trnovou korunu.
Protože se vtípky příliš nedařily, začínalo být postupem času jasné, že ani stěny Státní opery, ani slavnostní róby nezabrání tomu, aby se z předávání Českého slavíka stal paskvil. Jak si představuje slavnostní večer, ukázal svou obnaženou zadnicí provokatér Petr Čtvrtníček. Pobavil a stal se tím jediným, co si z celého večera diváci do budoucna zapamatují. Zřejmě nechtěně tak zároveň naznačil, kam celá anketa směřuje.
Pokračovala estrádní bída a zmar, doprovázená občasnými výpadky zvuku. Abych dlouze nenapínal, ženskou kategorii vyhrála Lucie Bílá, za kterou zůstala na „pomyslných“ stupních vítězů Lucie Vondráčková a Aneta Langerová. Žádné překvapení se zde nekonalo a nikdo snad ani žádné překvapení nečekal.
Ve skupinách zazářil Kryštof, pravděpodobně z toho důvodu, že si lidé (stejně jako v loňském roce v případě Tomáše Kluse a jeho písně „Za co panebože, za co“) oblíbili v rádiu píseň „Cesta“ a tak trošku zapomněli na „Pohodu“ v podání Kabátů, kteří skončili druzí. Chinaski pak „do počtu“ třetí. Aby alespoň nějak zužitkovali svou účast v televizním přenosu, upozornili na konci děkovačky na své koncerty, což pak opakovali téměř všichni další interpreti a vytvořili tak další reklamní blok.
Tradiční „nervák“ se odehrál v mužské pěvecké kategorii, kde se čekalo, zda se Karel Gott vrátí na piedestal. Vrátil se. Sice o pouhých 47 hlasů, následován loňským vítězem Tomášem Klusem a Kryštofem Krajčem, ale vrátil se. Sláva, třikrát sláva.
V těch chvílích dostal pořad po více než dvou hodinách nudy alespoň částečný komický náboj a jak děkovná řeč Ivany Gottové, která přišla převzít ceny za svého chotě, který vyhrál ještě kategorii absolutního Slavíka s největším počtem hlasů, považte, celých třicet tisíc, tak eskapády Jana Krause v zákulisí s Ivanou Chýlkovou, či jeho „nepodařený“ pokus o vystoupení, patřily na závěr k tomu nejlepšímu a nejúsměvnějšímu a nastavily tak celému předávání „Slavíků“ nekompromisní zrcadlo.
Kdysi jsem si myslel, že kdyby Karel Gott nějak manifestačně ze soutěže odstoupil a dal šanci ostatním a totéž by po čase učinila i Lucie Bílá, že by se snad mohl Slavík nadechnout k dalšímu letu. Nyní jsem přesvědčen, že v momentě, kdy se Karel Gott přestane soutěže účastnit, anketa do několika let skončí, protože už pak vůbec nikoho nebude zajímat. A nezachrání ji ani to, kdyby s holou zadnicí vystoupil sám Jan Kraus.
