Deprese je stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami. Dotyčný často pociťuje úzkost a osamocenost, malou sebedůvěru, má problémy s pozorností a obecně s vírou ve svou budoucnost. Deprese se léčí antidepresivy, jejichž účinek je často diskutabilní a zkoumáním minulosti pacienta, protože právě tu je třeba poznat, aby mohli lékaři lépe plánovat jeho budoucnost.
Pokud bychom se podívali do minulosti nadaného režiséra Stevena Soderbergha, uvidíme jízdu jako na horské dráze, kde se prolínají geniální filmy s kýčem, zaměřeným na efekt, psychologická dramata s pouťovou produkcí a kde se snoubí nervy drásající detektivky s prostými příběhy ze života.
Hned prvním filmem "Sex, lži a video" z roku 1989 zaujal Soderbergh americké akademiky, vysloužil si nominaci na Oscara a nálepku zázračného dítěte. Následovalo deset let tápání a začátek spolupráce s Georgem Clooneym ("Zakázané ovoce"), která ovšem skutečné ovoce přinesla až mnohem později.
Přelom tisíciletí zastihl Soderbergha ve skvělé formě, kdy získal nejprve v roce 2000 nominaci na Oscara za film "Erin Brockovich" (Oscara dostala Julia Roberts za důvěryhodnou kreaci svobodné matky, vyšetřující ekologickou katastrofu), aby do třetice sám proměnil nominaci v sošku Oscara za film "Traffic (nadvláda gangů)". Film se akademikům líbil natolik, že Oscara získala celá řada členů Soderberghova týmu a za vedlejší roli i charismatický Benicio del Toro.
Jako by měl Soderbergh umělecké tvorby dost, vrhnul se v novém miléniu na filmy, zaměřené prvoplánově na přízeň diváků. S Georgem Clooneym, Bradem Pittem a Mattem Damonem natočil trojici "Dannyho parťáků" a "další špatnou verzi" Lemova sci-fi "Solaris". Posledních pět let pak šla kvalita jeho tvorby výrazně dolů, když se nejdříve vydal do tenat revolucionářské ságy o "Che Guevarovi" a následně natočil neúspěšného "Informátora" a zcela zbytečný film "Bez kalhot".
Steven Soderbergh je bezesporu jeden z nejlepších režisérů psychologických dramat a obstojně to umí i s akcí. Bohužel se na jeho tvorbě často podepisuje snaha o nejrůznější experimenty s úmyslem diváka šokovat za každou cenu. Nejiný je i jeho nejnovější film "Vedlejší účinky" ("Side Effects").
Přibližné do tří čtvrtin filmu jsem jen nevěřícně kýval hlavou nad perfekcionismem jednotlivých postav a propracovaným scénáristickým záměrem. Rooney Mara ("Girl with the Dragon Tatoo") opět předvedla perfektní studii psychicky narušené holky. Tentokrát křehké dívky Emily Taylor, která se potýká se svými depresivními stavy, jež krok za krokem směřují k nevyhnutelné a šokující tragédii. Důstojným partnerem v léčbě je jí psychiatr dr. Jonathan Banks (Jude Law), který zvládá s přehledem jak roli spasitelsky orientovaného lékaře, tak roli následného ztroskotance.
„Model“ Channing Tatum, Emilyn manžel, v celém příběhu pouze "přežívá", ačkoliv ne doslovně, což je maximum, které si jeho role žádá. Podobnou roli v příběhu má doktorka Victoria Siebert (Catherine Zeta-Jones). Zbytek postav není pro film téměř podstatný.
Soderbergh dostává z ústřední čtvěřice maximum, bohužel pouze do zmíněných tří čtvrtin filmu. Pak jakoby se najednou nedovedl rozhodnout, zdali chce natočit údernou obžalobu praktik farmaceutických firem, vynikající psychologický thriller, upozorňující na úskalí života s psychicky narušenou osobou nebo teatrální detektivku s mnoha zvraty po vzoru Dannyho parťáků. Jakkoliv má finále filmu všechny zmíněné atributy, nejvíce se blíží, dle mého názoru, právě posledně zmíněnému a to ubližuje jak filmu, tak jednotlivým protagonistům, jelikož ani herci zřejmě příliš netušili, jak tolikero zvratů zvládnout.
Báječně se povedl hudební doprovod filmu. Soderbergh vsadil na Thomase Newmana, jehož hudba se k psychologickému dramatu dokonale hodí. Není to jejich první spolupráce, jelikož Newman hudbou ozdobil již Soderberghovy filmy "Good German" a "Erin Brockovich", za kterou si vysloužil jednu ze svých jedenácti nominací na Oscara. Tentokrát vytvořil další variaci na své dřívější soundtracky, doplněnou o celou řadu soudobých, dosud nepoužitých, hudebních prvků.
Film "Vedlejší efekty" je, až na mé jisté rozpaky z konce a vyznění filmu, precizně udělaný a režiséra Stevena Soderbergha vrací do první ligy filmařů. Ovšem, pouze pokud bude chtít, jelikož se Steven nechal slyšet, že je to na delší dobu jeho poslední film. V současné, na dobré filmy poněkud okurkové sezóně, jej rozhodně doporučuji navštívit. Je až neuvěřitelné, s jakou bravurou jsou dnes hollywoodští herci schopni hrát a jak profesionálně působí celé dílo. Ve srovnání s tím, co v posledních letech opouští brány barrandovských ateliérů je to nebetyčný rozdíl (proto to mé kývání hlavou).
A nakonec ještě jedno doporučení. Máte-li pocit, že žijete s nervově narušenou osobou, nepodceňujte ho :-).
Moje hodnocení: 80%
