Režisér Jan Hřebejk není Fellini ani Dziga Vertov a nepamatuji si, že by někdy něco podobného tvrdil, na rozdíl od některých svých trošku méně skromných kolegů. Jeho devízou je, že již dvacet let baví diváky svých filmů vtipně zfilmovanými dialogy a scénami, z nichž mnohé zlidověly.
Jan Hřebejk vstoupil do širokého povědomí v roce 1993 muzikálem "Šakalí léta".
Hned jeho dva další filmy "Pelíšky" (1999) a "Musíme si pomáhat" (2000) zaznamenaly tak pozitivní ohlas kritiky a zájem diváků, že každý následující film od té doby vyvolává značná očekávání.
A není se čemu divit. Od roku 2003, kdy natočil další hit "Pupendo" točí filmy s průměrnou kadencí přibližně jeden film ročně a ačkoliv natočil i poněkud chladněji přijaté filmy jako například "Medvídek" (2007), "U mě dobrý", "Nestyda" (2008), ani při této kvantitě nikdy neskouzl k vyloženému propadáku a většina jeho filmů, kromě již zmíněných ještě "Horem pádem" (2004), "Kráska v nesnázích" (2006), "Kawasakiho růže" (2009) a "Nevinnost" (2011), patří v české kinematografii posledních dvaceti let rozhodně k nadprůměru a šlágrům divácké návštěvnosti.
Z důvodu obdivuhodné kvantity občas podléhá podezření, že je především komerční režisér, který se nebojí točit prvoplánově podbízivé filmy a pravidelně tak bývá cupován kritikou, protože úspěch se u nás neodpouští. Jako příčinu jeho úspěchů však vnímám především neskonalou píli, talent a výhody možné spolupráce s tvůrčí dvojicí Petr Šabach, Petr Jarchovský a plejádou nejlepších českých herců.
V ostrém kontrastu k výše uvedenému si ovšem ve svém novém filmu "Svatá čtveřice" zadělal hned na několik malérů. Šel do rizika a film postavil na premiérovém scénáři komerčně nejúspěšnějšího českého spisovatele posledních dvaceti let Michala Viewegha, který film naplnil možná až příliš mnoha "hláškami" a scénami, z nichž některé sice opět zlidoví (například společná scéna ve sprše, odkaz na sáňkování nebo závěr jsou fenomenální) a baví, ale film nedrží pohromadě a rozpadá se na sled scén. Místy se nevyhnul ani cestopisně-popisné hlušině.
Vybral čtveřici méně známých, filmových herců, kteří sice obdivuhodně obstáli v náročných scénách, ovšem z jejich dialogů místy čpí divadelnost a o co přesvědčivější jsou ve scénách beze slov, o to méně je občas přesvědčivé, co říkají. Navíc si dopředu popudil kritiky nejen slovy Michala Viewegha na jejich adresu v předposledním Reflexu, ale tím, že "světě div se" nepředstavil film na novinářské projekci!?
Tím výčet "přitěžujících okolností" z mého pohledu končí. Kameraman Martin Šácha dodal filmu svými záběry na civilním projevu a celým filmem se, na pozadí podmanivého prostředí Karibiku i každodenního prostředí "našich ložnic a domovů", line příjemná hudba dvojice Ondřej Galuška, Ondřej Kopička a skupiny Eggnoise.
Mohu bez uzardění konstatovat, že se mi film líbil. Komedie má bavit a "Svatá čtveřice" baví. Navíc u tématu, jakým je sexuální výměna partnerů neboli "čtyřka", nepřekročil film hranici vkusu, ačkoliv je ve filmu i několik odvážných, dříve neviděných "hanbatých" scén. "Čtyřka" všech zralých protagonistů je servírována od začátku záměrně tápavě, v zásadním protikladu s následující gradací k občasné "rutině" a nepochopením ze strany jinak předčasně dospělých ratolestí.
Líbí se mi, že scénář možnost "čtyřky" připouští i v rodině "svaté" katoličky Marie (Marika Procházková) a tím, že hlavami obou rodin jsou povoláním elektrikáři (Jiří Langmajer, Hynek Čermák), film naznačuje, že možnost sexuálního zpestření je pro každého a nemusí být výsadou blazeovaných intelektuálů nebo mladých, revolučně smýšlejících, volnomyšlenkářů.
Druhá manželka (Viktorie Čermáková, sestra herce Hynka Čermáka, což není, vzhledem k předváděným scénám, nezajímavý fakt) je pak symbolem partnerky, která neskrývá touhu po manželovi své kamarádky, což, jak jsem jednou málem zažil, je pro úspěch "čtyřky" to nejpodstatnější. Sympatickým zpestřením a ukázkou herecké geniality i na malém prostoru, je opětovná účast Luďka Munzara. Jsem rád, že se mýlil, když si myslel, že je jeho role v "Nevinnosti" rolí poslední.
Film "Svatá čtveřice" je svěží letní komedie ležící někde uprostřed mezi póly, vymezenými zcela účelovou komedií "Líbáš jako bůh" na jedné straně a mírně zamyšlenými "Muži v pokušení" na straně druhé. Pokud se chcete zasmát bez velkého přemýšlení nad přímočaře navozeným tématem, které slouží spíš jako iniciátor vtipných scén, nikoliv jako psychologická studie, myslím, že neuděláte chybu, pokud na film vyrazíte do kina.
Osobně bych filmu udělil na pomyslném kvalitativním žebříčku 60% ze sta. Film je nadprůměrnou komedií s odvážným a citlivě zpracovaným ústředním tématem, jejíž hodnocení poněkud sráží místy nepřesvědčivé výkony hlavních protagonistů a některá zbytečná klišé (bourání plotu jako bourání předsudků, domácí stereotypy, Karibik jako spouštěč jejich potírání - copak by si nemohli společně zašpásovat v Beskydech?).
