„Konec parlamentní demokracie“, „jsme banánová republika“, „počátek prezidentského systému“ a podobné, hysterické nesmysly lze v těchto dnech číst na stránkách deníků a v politických diskusích. Je to neklamný důkaz, že parlamentní strany jsou zaskočeny, stejně jako jejich stoupenci a tradiční komentátoři. A jakkoliv mi jde rovněž z některých kroků pana prezidenta Zemana „mráz po zádech“, jelikož důsledky jsou nedozírné, jeho poslední krok, tedy pověření Jiřího Rusnoka sestavením vlády, je něčím, co zatuchlá, domácí, politická scéna potřebovala jako koza drbání.
Předem se omlouvám, že se k všeobecné hysterii nepřidám. Zatím se totiž, dle mého názoru, nic extra zvláštního nestalo. Prezident Miloš Zeman od prvních chvil svého úřadování slovy filmového klasika, „zkouší, jestli mu to projde“. Kdykoliv si pustíte kteroukoliv jeho debatu z devadesátých let, kdy se aktivně zapojil do politiky na nejvyšší úrovni, případně si připomenete nedávné prezidentské klání, kdy se náhle zrodil coby „jezevec“ z lůna Vysočiny, není pochyb o tom, že se jedná o sečtělého muže, který umí dělat politiku, je břitký kritik a neobyčejně nadaný rétor, který nevynechá jedinou možnost, aby se události děly směrem, kterým se napře.
Netuším, proč jsme byli všichni tak naivní, že jsme si mysleli, že si bude počínat jinak, třeba jako zádumčivý, filozofický glosátor, kterým byl prezident Havel, případně jako uštěpačný prezident Klaus, který občas štěkal, ale, s výjimkou amnestie, nekousal. Když padla vláda, kterou ve své kampani intenzívně napadal, dostal Miloš Zeman větší dárek, než si sám mohl přát a nyní si ho do sytosti užívá, čímž posunul prezidentování v naší zemi za několik týdnů dál, než jeho předchůdci za celé roky.
Není divu, že jsou parlamentní strany v šoku. On se někdo neřídí zavedenými pravidly, že korumpovat kohokoliv jen za tím účelem, aby vznikla křehká parlamentní většina, je „normální“? Někdo nechce podporovat politické přeběhlíky a jejich následné vydírání vlády, kdykoliv se jim zamane? Možná je to proto, že sám Miloš Zeman má neblahou zkušenost s jistými Wagnerem, který ač člen ČSSD, podpořil menšinovou vládu Václava Klause a stal se tak historicky nejznámějším a prvním přeběhlíkem. Možná je to proto, že se již nemůže dívat na „divadlo“, kdy někdo dlouho tvrdí, že něco nepodpoří, jen proto, aby pak zázračně a nepochybně „zadarmo“, změnil názor. Nesouhlasím s Milošem Zemanem v řadě ohledů, ale zatímco politické intriky a „umění možného“ ve stylu, „jestli mi to projde“ k politice nepochybně patří, to, co se dělo v posledních letech, tedy vydírání ze strany politických jepic „zelených“, „Věcí veřejných“, „LIDÍ“, či „stranických rebelů“ a korupce na druhé straně, nepovažuji nejen za normální, ale za činy, které je zapotřebí v naší, stále ještě se rodící, demokracii kriminalizovat, aby si společnost uvědomila negativní morální a etický rozměr podobných „čachrů“. Že v tomto případě schytal černého „Petra“ zrovna Nečas je sice smutné, ale historicky nevyhnutelné.
Přestože si myslím, že Nečasova vláda měla od počátku slušný potenciál a některé kladné kroky, které udělala, by žádná jiná vláda tak razantně a sebevražedně neprosazovala, jsem rád, že ve vládě nepokračuje politický „kočkopes“, kterým se posléze stala. Rusnokova úřednická vláda možná vůbec nedostane šanci vládnout, ale i kdyby, tak za rok nestihne nic zásadního projednat. Její potenciál je v ukázce neotřelého přístupu k ústavě, v možnosti, že politiku nemusí dělat pouze stranické aparáty, řízené de facto kmotry a kromě negativního efektu, kterým bude zřejmě růst státního zadlužení, má i další, pozitivní bonus. Nezávislí věrozvěstové typu Tomia Okamury nebo Karla Janečka budou konečně muset přijít s věcným programem a nikoliv jen s hysterickými výkřiky, zaměřenými na zlořády a zlojedy, ve stylu „všechno je špatně“, protože podobná kampaň nebude nikoho zajímat.
O osudu naší republiky na další čtyři roky se bude rozhodovat za rok v řádných volbách. A na ty by se měly parlamentní strany připravovat, hledat východiska ze své současné krize, pokusit se nalézt akceptovatelné programové spojence a nikoliv jen udiveně krčit obočím, protože čas hraje proti nim a voliči jsou na ně tak naštvaní, že přivítají jakoukoliv alternativu. A nemylme se, že se jedná pouze o naštvanost vůči stranám sdruženým ještě donedávna ve vládní koalici, které budou jen těžko hledat „nenamočené“ tváře. Asi nikdo nepromrhal opoziční, politický potenciál tak, jako Sobotka a jeho sociálně demokratická partaj, která těžko udělá díru do světa se svým nulovým tahem na branku. Možná proto, že si ČSSD uvědomuje, že není zrovna stranou, která by mohla házet pomyslným „kamenem“.
Ke krokům prezidenta Zemana je zapotřebí mít na jedné straně respekt a na druhé straně je poctivě a bez zaujetí a zášti zkoumat, abychom jim uměli účelně vzdorovat. Precedens kolem jmenování pana Putny profesorem ukazuje, že i osoba kalibru Miloše Zemana nepůjde okatě proti většinovému veřejnému mínění. Stejně bdělí tedy buďme i v případě, že by se ukázalo, že jeho kroky směřují více, než je obchodně zdrávo, do náruče Ruska, případně kdyby chtěl prezidentský úřad změnit na autoritářský.
Problém je v tom, že v dané chvíli nevidím jediného politika, který by mohl být Zemanovi na politickém kolbišti adekvátním soupeřem a stát se tak vůdcem opozice vůči němu. Václav Klaus nebude jistě tak hloupý, aby v této chvíli vyrazil na zteč, když je bez podpory jakékoliv strany a účelovou amnestií spadl téměř na roveň ostatním korupčníkům. V parlamentních stranách nevidím žádnou osobnost s podobným charismatem a dlouhodobou politickou zkušeností. Ani policie a státní žalobci se nebudou, dle mého názoru, angažovat po plácnutí do vody, kterým odrovnali vládu, aby ukázali, že tu jsou. V což zároveň doufejme, jelikož jestli je něco horší, než, že nám budou vládnout sociální demokraté, pak je to možnost vlády angažovaných „policajtů“.
Mám pocit, že jsme si „my občané“ tak nějak zbyli sami na to, abychom ukázali panu prezidentovi, co je a není v politice možné. Opět budeme muset zaníceně diskutovat a hledat východiska, zakládat spolky a hnutí, pranýřovat kroky, pokud budou neetické a nemorální. Vypadá to tak, že by mě opět po mnoha letech mohla začít politika bavit, protože přesně o tom je přeci demokracie.
