Kdyby mi ještě před týdnem někdo řekl, že uvidím film Jirky Mádla a poklesne mi z něho brada údivem a obdivem, považoval bych ho za blázna. „Toho“ Jirky Mádla? Představitele nezralých, rozjívených puberťáků a moderátora internetových „srandiček“? Jirky Mádla, který „přemluvil bábu i dědka“? Mladého muže, kterého osobně neznám, ale i tak si jej dovolím v textu familiárně oslovovat Jirka, protože je prototypem „sousedovic kluka od vedle“?
Jenže ono zřejmě vůbec není důležité, jak kdo vypadá, ani, co dělá, než natočí svůj první film. Příkladem by mohl být třeba Danny DeVito nebo Clint Eastwood. Jirka Mádl nakročil režií filmu „Pojedeme k moři“ možná k podobnému obratu ve svém životě a změnil úhel pohledu, ze kterého bude od této chvíle vnímán.
Letošní rok je velmi štědrý na dobré filmy. „Krásno“ Ondřeje Sokola mě příjemně pobavilo a dokázalo, že umíme neotřelou, nevážně míněnou, moderní kriminálku. „Fair Play“ Andrey Sedláčkové, s tématem, které se „prodává samo“, zabrousilo opět úspěšně do minulosti, protože filmové retro, obzvláště z komunistické éry, umíme lépe, než se s touto érou vyrovnat. Režijní prvotina Jirky Mádla definitivně činí z roku 2014 rok vzkříšení české kinematografie.
„Pojedeme k moři“ je na naše poměry pozoruhodný film. Zvláštní je na něm především to, že na slovní spojení „na naše poměry“ můžete zapomenout. Film snese námětem, formou, hereckými výkony i vyzněním, stejné měřítko, jako nejlepší světová produkce. A to se v naší zeměpisné šířce často nestává.
Autorem scénáře je rovněž Jirka Mádl, což dělá z filmu autorský počin. Příběh jedenáctiletého Tomáše, který společně se svým spolužákem a kamarádem Harisem nátáčí na kameru dění okolo sebe, je jednoduchý, přímočarý, bez zbytečných kudrlinek. Ukazuje, že není radno býti příliš zvídavým, protože se v podstatě nic dobrého nedozvíte. Scénář balancuje nesmírně vyrovnaným způsobem mezi dobrým a špatným v životě pohledem malého kluka, bez zbytečného patosu a ve filmech často zneužívaného citového vydírání.
Herecké výkony zaslouží nejvyšší uznání. Všichni dětští představitelé Petr Šimčák, Jan Maršál a Anastásia Chocholatá jsou ve svých rolích bezprostřední a uvěřitelní. Skvělý výběr představitelů a profesionální režijní práce. Ondřej Vetchý jako Tomášův otec ke konci lehce přehrává, což je stálou součástí jeho sympatického, hereckého rukopisu, ale matka Lucie Trmíková a babička Jaroslava Pokorná překvapují nenásilným herectvím, které podtrhuje civilní dojem z celého filmu.
Nevím, jak to Jirka Mádl jako režisér dokázal, ale ve filmu není minuta, ve které by něčím nepřekvapoval. Dějové zvraty, záměrně rozostřené a následně doostřené záběry, různé úhly pohledu, hrátky s kamerou v rukách malých kluků, to vše udržuje divákovu pozornost a podporuje postupný růst napětí. Lví podíl má na tom kreativní kamera Edity Kainrathové, pro niž je film rovněž prvotinou. Autor hudby René Rypar, kytarista skupin Support Lesbiens a nyní Portless, má sice již svůj debut ve filmu „V peřině“ za sebou, ale věřím, že na tuto „zpotvořeninu“ bude moci po svém aktuálním výkonu zapomenout.
Filmu „Pojedeme k moři“ není v zásadě, co vytknout. Snad závěrečný dějový zvrat nemusel být dvojitě nadstavovaný a mohl by být úsečnější. Pointa je předvídatelná. Jenže nejsme v Americe a zvolené pojetí dává smysl. Závěr je tak šokující i bytostně lidský zároveň. Pocta Miloši Formanovi zde není míněna jako reklamní trik, ale zapadá do celkového vyznění filmu. Závěrem mi nezbývá, než konstatovat, že od nyní již "pan režisér Jiří Mádl" natočil film a teď už dokáže cokoliv … možná, jednou i získat Oscara.
Moje hodnocení: 90%
