Dlouho jsem nepsal. Neměl jsem čas a chyběl mi elán. Ale nabral jsem sílu a jsem zpět. Zároveň se omlouvám všem, kteří mě postrádali, a pevně doufám, že teď budu psát mnohem více a s o to větší chutí.
Těším se třeba na film „První člověk“, taky na „Johnyho Englishe“ s pořadovým číslem 3 a určitě si zpětně zajdu i na film Rudolfa Havlíka „Po čem muži touží“, protože mě baví psát o filmu a ještě více mě baví psát o lidech okolo, kteří odvedli vynikající práci. Určitě občas napíšu i o politice. Vždyť je tolik zajímavých témat. Jen o našem prezidentovi již nikdy psát nebudu a nejen proto, že si myslím, že nedělá svou práci dobře.
Není vám divné, že nejvíce dokumentů je v televizi o masových vrazích a jiných darebácích? Co udělali Hitler, Stalin, jak žili, co všechno hrůzného spáchali a co vedlo k jejich smrti? Proč šel do vězení Al Capone a jak zemřel kdejaký narkobaron? Přitom by stačilo o nich netvořit mýty, jen děti učit, že to byli gauneři. Lidé, kteří způsobili smrt mnoha jiným lidem a i z těch, ze kterých chtěli udělat vítěze, udělali přinejmenším mentální mrzáky.
Náš prezident Zeman sice není vzorový darebák, ale chová se přinejmenším zhůvěřile. Proto i on má svého hlásného troubu, který mu maximálně dopřává sluchu a prezentuje jej divákům v hávu intelektuálně beránčím. Každý populista totiž ví, že je důležité, aby se o něm psalo. Je jedno, zdali se jedná o chválu, či kritiku. Pozitivní zprávy jsou většinou nudné a nikdo je nečte. Zato negativní reklama funguje vždy. A náš pan prezident její umění bravurně ovládá.
Vždyť co jiného si myslet, když si v rozhlase, který s ním přestal dělat pravidelné relace, protože byl vulgární, opět od plic zanadával? Je to provokace, parádní disciplína výrobců hesel. Vyrobí heslo, například „ekonomičtí zmrdi“ a už se o nich všude píše. Co na tom, že tyto individua nechali v minulosti přiživovat na vlastní vládě. Co na tom, že jim pomohli do úřadu nebo se někteří, coby spolupracovníci, či poradci, stále těší jejich přízni?
Proto jsem se rozhodl, že o našem prezidentovi již nikdy psát nebudu. Ani při příležitosti jeho eskapád, ani při předávání státních vyznamenání, která využívá k tomu, aby rozděloval lidi. Vždyť jen bloud by si mohl myslet, že by pomstychtivý stařec mohl mít někoho opravdu rád. Hutka, Bohdalová, Nohavica, David jsou pouze nástroje promyšlené provokace. Aby se o prezidentovi psalo.
A já o něm dnes píši naposled. Protože o kom se nepíše, ten, jako by nebyl. Neexistuje, sešel z médií, sešel z mysli. Proto si napříště zakazuji slova „Miloš“, „Zeman“ a prezident. Ledaže by se v budoucnu objevil někdo, kdo bude opět prezidentského úřadu hoden a koho si budou lidé většinově vážit. Jeli ovšem něco takového v naší republice možné.
Ulevilo se mi a víte co? Zkuste to, taky se vám uleví. Není totiž zdravé, ani smysluplné, nemít prezidenta rád, dehonestovat jej, spílat mu nebo mu, byť mírně a inteligentně, něco vytýkat. Je lepší jej vypudit z mysli. Učinit z něj „toho, jehož jméno nevyslovujeme“, řečeno slovy klasika. Vždyť stejně nemá na nás a naše životy pražádný vliv.
