Lubomír Zaorálek se rozvykládal v parlamentu o situaci na Ukrajině. Jako by mu nestačily nešťastné výroky v Číně, rozhodl se komentovat naše možnosti pomoci Ukrajině a opět "zabodoval". Komentáře se nezdržel ani Martin Stropnický.
Ministra obrany Martina Stropnického považuji za ostudu české politiky. Člověka, který neví, že by neměl dělat ministra obrany poté, co trdloval ve stupidních taškařicích typu „Babovřesky 2“, pokládám za přehnaně mocichtivého, nesoudného, ale každopádně nedůstojného této role.
Jeho výroky v parlamentu byly mlácením prázdné slámy o "dezinformacích" a "vysloužilcích s kalašnikovy". Ani náznak řešení nebo postupu k urovnání krize. Přitom bych očekával jasnou reakci na situaci, kdy se ukazuje, že válka ještě ze slovníku některých zemí nevymizela a brzy může zaklepat i na naše dveře, jelikož krize eskaluje.
Lubomír Zaorálek zašel ještě dál a v podstatě konstatoval, že jsme Evropské unii totálně k ničemu. Jeho výrok "Situace je skutečně mimořádně vážná. Nicméně si nemyslím, že bychom jako členové Evropské unie byli schopni přijít s nějakými návrhy, kterými bychom ji v krátké době byli schopni nějak pomoci řešit", považuji za zbabělost, kombinovanou s naprostou neschopností cokoliv konstruktivního vymyslet. Přitom si "nemyslím", že by bylo moudré přešlapovat na místě a nedělat nic, jelikož se to mnohokrát v minulosti vymstilo.
Především bychom měli v rámci Evropské unie prosazovat, aby se nedopouštěla akcí, které není schopná dotáhnout do konce. Nepřímé vyvolání převratu na demokratické Ukrajině a pochlebování novopečeným, nelegitimním, ukrajinským vůdcům by naštvalo každého, nejen probouzejícího se dosud spícího, ruského medvěda. Nechápu tendence neustále unii rozšiřovat, za cenu obrovských prostředků na sanaci v tomto případě ukrajinských dluhů, když není schopná rentabilně fungovat ani v současné konstelaci.
Taky by bylo záhodno začít plnit své sliby a vyčlenit letos a v dalších letech na armádu 2% z hrubého národního produktu, jak jsme se zavázali, abychom byli ostatním zemím v unii rovnocenným partnerem. Možná bychom pak mohli mít akceschopnou armádu a ne zdecimované vojsko, které čítá desetinu polistopadových počtů a některé jeho zbraně, jako třeba raketomety byly vyřazeny bez náhrady z výzbroje a protivzdušné prostředky nebo bitevní vrtulníky přestanou existovat v několika následujících letech.
V neposlední řadě by měl zaznít hlas vystoupit vůči ruskému agresorovi na Krymu a na Ukrajině stejně důrazně, jako bylo zakročeno proti Saddámovi Husajnovi, když obsadil Kuvajt. Z mého pohledu se jedná o totožný akt anexe cizího území.
Jediný rozdíl je v tom, že v době "kuvajtské" krize v zálivu byli ve vedení států Evropské unie a USA státníci, kovaní soupeřením s Ruskem v dobách studené války, nikoliv ustrašení úředníčci, kteří si zvykli žít v teple svých příbytků. Předpokládám, že tehdejší politici by nehořekovali nad faktem, že má Rusko jaderné zbraně a vojska poblíž ukrajinské hranice, ale soustředili by v dohledné době dostatečně početnou armádu, aby Putina jeho hrátky rychle přešly, protože protiváha, politika zadržování a ukázka připravenosti na potenciální konflikt se ukázala v minulosti vždy účinnější, než prázdné řeči.
