„A proč jsi mi ani nezavolal, Jarku? Nezeptal se, co tomu všemu říkám? Tys to vzal? ... A co jsem měl, dělat, řekni mi. Měl jsem to vyznamenání někomu nechat? Aby sem přišel někdo cizí, k hotovýmu, ...
... k tomu, co jsme tu za ty léta vydřeli? … Tak tys to vzal, Jarku? ...“
Přiznám se, že jsem se na letošní předávání státních vyznamenání díval z jednoho jediného důvodu. Ne, nebylo to proto, abych mohl pranýřovat proslov našeho prezidenta Miloše Zemana. Objektivně musím uznat, že jeho letošní proslov u příležitosti předávání státních vyznamenání patřil k jedněm z jeho nejlepších. Až na jednu výjimku se oprostil od možnosti při této příležitosti někoho napadnout a naopak upřednostnil vše, co u něj dovedu ocenit. Jeho přehled, sečtělost a znalosti. Ano, ačkoliv s ním ve většině názorů a s tím, co dělal a dělá, nesouhlasím, dovedu ocenit i jeho přednosti. Tj. to, co náš pan prezident v posledních letech u nesouhlasících zcela zapomněl akcentovat, pokud to kdy uměl.
Nebylo to tentokrát ani z toho důvodu, abych se podíval na všechny vyznamenané, kterých si nesmírně vážím a pokud jde o oceněné z oblasti zahraničí, armády, statní zprávy, vědy nebo okrajových sportů, zcela si své vyznamenání zaslouží, protože neexistuje často jiná možnost, aby se jim dostalo uznání a abych se o nich běžní občané dozvěděli.
Výjimkou jsou lidé z oblasti kultury, kteří v drtivé většině dělají svou práci pro peníze, úspěch, slávu. Lidé, kteří si svá vyznamenání vybírají na každém úspěšném představení (Margita, Urbanová), v každém úspěšném filmu (Kukura, Troška) nebo na každém úspěšném koncertě (Vondráčková). Nevím, nakolik si svá vyznamenání tito lidé zaslouží, ale tvrdím, že je nepotřebují.
Díval jsem se pouze z toho důvodu, že jsem do poslední chvíle věřil, že mezi vyznamenanými bude chybět na vyznamenání avizovaný folkový zpěvák Jaromír Nohavica. Můj dlouholetý oblíbenec, již od dob totality, kdy jej znaly pouze stovky, možná tisíce lidí převážně z Ostravy a okolí, nikoliv desítky tisíc a stovky tisíc lidí z celé republiky, kterým se zalíbil převážně svou polistopadovou tvorbou.
Dokonce, ani když se profláklo, že Jaromír Nohavica spolupracoval s STB, nezanevřel jsem na něj. Žil jsem v té době, zažil jsem strach lidí kolem sebe z toho, co vše zlého dovedl totalitní režim s lidmi provést a nikdy bych si ho za jeho poklesek nedovolil soudit. Všichni lidé v tehdejším Československu, až na naprosté výjimky chybovali a v drtivé většině proti režimu nikdy očividně nevystoupili, spíš více, či méně pasívně spolupracovali. Rovněž vzhledem k tomu, že jsme se s bývalým režimem nikdy zcela nevyrovnali, je zbytečné se nad jednotlivými poklesky nějak zásadně po skoro třiceti letech rozhořčovat.
Ovšem převzetí vyznamenání zrovna od prezidenta Miloše Zemana nedovedu pochopit. Od prezidenta, který byl kdysi ve stejné straně, která se podílela na zneužití Jaromíra Nohavici pro spolupráci s STB i ve straně, která jej perzekvovala zakazováním koncertů. Miloše Zemana, který vždy patřil k establishmentu, ať již komunistickému v dobách práce v podporovaném prognostickém úřadu nebo později, kdy byl politikem, předsedou vlády nebo dnes, kdy je prezidentem. K establishmentu, který byl a je přímým protipólem jakékoliv folkové a lidové muziky a to ve všech dobách, dokonce i v demokracii. Od člověka, který dělá přesný protipól toho, co folkaři. Místo toho, aby lidi spojoval, tak je rozděluje.
Rovněž zásluha Jaromíra Nohavici o stát je poněkud diskutabilní. Složil stovky skvělých písní, rozdával a rozdává radost. Ovšem nepamatuji se, že by byl nějaký jeho koncert zadarmo, třeba jako charitativní počin. Je to tvrdá dřina, vykoupená značným a spravedlivým uznáním, které žádné další vyznamenání nepotřebuje. Ještě kdyby se jednalo třeba o zásluhu o zviditelnění ostravského regionu a jeho reflexi v písních, pochopil bych to. Ale o stát?
Jaromír Nohavica mě svým rozhodnutím hluboce zklamal. Je to skvělý umělec a vždy budu jeho písně poslouchat, jen se obávám, že už jim od této chvíle nebudu rozumět. Nějak ke mě přestaly promlouvat. Dříve jsem měl pocit, že rozumím každému verši i jeho pozadí a nyní jsem všem slovům přestal rozumět. Přeji mu, aby ještě dlouho svými písněmi bavil lidi, ale radost, kterou jsem míval z každé jeho písně, je nenávratně pryč.
