Pejsek byl ten večer tuze mlsný a tak dostal nápad, zajít s kočičkou do restaurace. Kočička souhlasila a navrhla zajít do Café Imperial k panu Pohlreichovi. To je ten pán, který v televizi pro pejsky a kočičky uvádí pořad "Ano, šéfe". Hoteliérům a majitelům restaurací radí, jak na to a pejskům a kočičkám tak trochu dává návod, do kterých restaurací zajít a do kterých, raději, ne.
"Víš co, pejsku? Pamatuješ si, jak jsme pekli dort a vůbec se nám to nepovedlo?" Vznikla krásná pohádka pro děti. "Třeba se tomu pánovi taky něco nepovede a napíšeme o tom hezký blog."
Jak řekli, tak udělali.
Restaurace Café Imperial byla hezká, příjemná, noblesní. Samý kachlík, bar obložený dřevem, nábytek jako nový. "HmmHmm", těšil se pejsek, "to bych si nechal líbit i doma." Hned u vchodu pejska s kočičkou přivítal laskavý vrchní. Sice si rezervaci napsal tak malým písmem, že ji nemohl najít, ale po chvilce hledání a šátrání, uvedl pejska s kočičkou ke stolu. "Myslím, pejsku, že se zde přeci jen nějaké téma na blog najde." Smála se kočička.
Ještě si ani nestihli objednat pití, když přišla servírka a zeptala se pejska. "Vy jste pan Tygřík a máte tady rezervaci, viďte?" "Chichichi." Smála se kočička. Pejsek se podivil. "Máme zde rezervaci, ale jsem pejsek, nejsem pan Tygřík." Obsluha, vědoma si chyby, pak ještě jednou přišla, aby pejska s kočičkou přesadila, ale tím přesazovaná skončila.
Po nevydařeném úvodu se o to víc pejsek s kočičkou těšili, jak si smlsnou na jídle. A vězte, kdyby se v tomto ohledu něco "šéfovi" nepodařilo, smlsli by si i na kritickém a vypečeném blogu. Ale co to, co to?
Jedno, po druhém hrnula, se na stůl objednaná jídla a od stolu se ozývalo jen, "mm, mm", "mňamňamňam", jak si pejsek s kočičkou pochutnávali. Obzvláště speciality pana šéfkuchaře Pohlreicha, hovězí líčka na červeném víně a jelení svíčková na brusinkách, byly tuze dobré. U zákusku Créme Brulée už kočička své nadšení neudržela a nadšeně vykřikla. "On tam má snad pravou vanilku!" To v samém rozechvění, jak bylo jídlo dobré a nešizené.
"Panečku, to jsme si pochutnali, viď?" Řekla nakonec kočička, když po dobrém jídle a pití, celou akci s pejskem hodnotili. Jen do blogu nebylo, co napsat. "Snad nám děti prominou, že o tom nenapíšeme. Vždyť není co napsat, pejsku." Tesknila kočička. "To je pravda", řekl pejsek. Chválit, že to bylo dobré, se příliš nenosí."
...
Neuplynul ani týden a pejsek potkal pana Pohlreicha v jiné kavárně, ve zcela jiném městě. Čirou náhodou. Sám. Pan Pohlreich zde něco slavil se známými. "BuchBuch", ozývalo se, jak zátky šampaňského létali ke stropu. Bylo to takové setkání na 50%. Pejsek dobře věděl, že je to pan Pohlreich, zatímco Zdeněk Pohlreich právem netušil, kdo je pejsek. Pejsek tu novinu zvěstoval kočičce. "Tak vidíš, třeba teď budeš mít o čem napsat." Smála se kočička. Pejsek vycítil šanci, vždyť zde se "šéf" jistě bude chovat, "jako zlý pes".
Jenže, chyba lávky. Ačkoliv všichni pejsci a kočičky na pana Pohlreicha okouněli, tu a tam si ho potají fotili a ozývalo se, "faakt, je to on?" a "chichichichi". On se i zde choval příjemně, nenuceně. Pejsek pošilhával, panáka poslal, ale pan Pohlreich slušně poděkoval a věnoval se dál zábavě.
"Nakonec, proč ne?" Řekl si pejsek. Proč nenapsat blog, že jídlo v Café Imperial je jedním z nejlepších, které kdy pejsek v restauracích u nás jedl? A že je Zdeněk Pohlreich na první pohled sympatický profesionál, který zřejmě dobře ví, o čem mluví, když v televizi radí ostatním.
Protože něco vám, děti, povím. Hanit je jednoduché, laciné a zde na blogu nesmírně úspěšné a populární. V mnoha případech je kritika potřebná. Ale stejně tak je přeci potřebné psát o všem dobrém, náročném a kvalitním. Protože to bychom si měli rozmazlovat a hýčkat a být na to pyšní. Nehovořit o tom tichounce mezi sebou, ale vykřičet to do světa ...
...
PS: Kdo by slídil po identitě "kočičky" v tomto příběhu, myslím, že nemusím držet v tajnosti, že se této "nevděčné role" zhostila a s báječným nápadem jít právě k panu Pohlreichovi přišla, z ryzí kolegiality a kamarádství Eva Pallotto ...
