Papalášské manýry se u nás v posledních letech projevují čím dál víc. Stačí si vzpomenout na prezidentův „popelníček“, premiérovy „vysoké stropy a větranou místnost“ nebo aktuální provinění ministra zdravotnictví.
Společným jmenovatelem je snaha měřit jinak společnosti, než sobě samým. Politici se cítí být nedotknutelní. V podstatě jako za socialismu. Jenže něco jiného je zesměšnit se „popelníčkem“ nebo neochotou odejít do karantény a ztratit respekt v aktuální situaci, kdy visí důvěra vlády na vlásku a když ministr zdravotnictví, který ještě jako jediný měl důvěru společnosti, pošlape část vlastních nařízení „v přímém přenosu“.
Vím, že to bude zavánět „býti generálem po bitvě“, ale osobně jsem neměl žádnou radost ze jmenování profesora Romana Prymuly ministrem zdravotnictví.
„Vítěz, nad první vlnou pandemie“, totiž kromě této své, poněkud diskutabilní, zásluhy, v jarních a letních měsících postupně přicházel o můj respekt. Nejdříve, když v rozhovoru prohlásil, že se do zahraničí nedostaneme další dva roky, kdy se v podstatě spletl o řád. Aby později prohlásil, že je třeba společnost „promořit“, čímž se dostal do nelibosti pana premiéra a většina lidí si při tom ťukala na čelo.
Přestal jsem si ho však úplně vážit v momentě, kdy „poplival“ v dalším rozhovoru docenta Maďara, že není odborník. Upřímně netuším, co panu profesorovi docent Maďar udělal, ale zášť se kterou k němu plukovník přistupoval, byla znát z každého jeho vyjádření. Přitom docent Maďar byl jeden z mála, který ve druhé polovině srpna apeloval až fanaticky na nošení roušek a kvůli premiérovu změkčení od září navrhovaných opatření, odešel z místa v té době de facto vedoucího, vládního epidemiologa.
Ani po nástupu do funkce ministra zdravotnictví to ze strany pana Prymuly nebyla žádná „hitparáda“. Byl by bloud, kdo by čekal rázné a rozhodné jednání. Postupné zpřísňování opatření, zneplatnění několik dní starých výroků o uzavření/znovuotevření škol, obchodů apod., jednání stylem „nic nevylučuji“ a „odvolávám, co jsem slíbil“, už jsme znali z doby ministra Vojtěcha.
Zatímco jsem sledoval, jak se vymlouval, „že v podstatě nic neporušil a nic neudělal“ a odmítl položit funkci, jsem si vzpomněl na Černé barony a chtělo se mi s majorem Terazkym vykřiknout, „ale urobil Prymula, urobil, v zatvorené reštaurácii stě pil, roušku si nenasadil a svojho šoféra tak možno Codidom nakazil“.
Nezbývá, než doufat, že ministr zdravotnictví někde v hloubi duše najde odvahu se zachovat jako chlap a odstoupí, případně pan prezident na návrh pana premiéra jmenuje ministrem zdravotnictví nového člověka, který bude jako chlap jednat. Horší, než se současným panem ministrem, to už totiž být nemůže.
