"625 obsazen" ... ozvalo se do rádia, zaklaply za mnou dveře taxíku a já věděl, že tento podivný večer končí a jsem rád, že jedu konečně domů. Nebylo mi vůbec dobře. Nedovedu popsat proč. Rozhodně to nebylo ze špatného jídla nebo z přemíry pití. Tam někde uvnitř, v srdci, v hlavě, v epicentru mé duše, mi nebylo dobře. Střídalo se ve mě mnoho pocitů a já se je nějak snažil rozškatulkovat, zařadit a definovat původce svého stavu, který jsem obecně dovedl popsat pouze slovy "není mi dobře" ...
Vždy, když se v poslední době těším na slezinu nás, dávných přátel, skončí to blbě. Kdysi nám každý odporný vtip připadal směšný, dovedli jsme se donekonečna smát opakovaným vtipům, vzájemně vyměňovaným vulgaritám a pořád nám to nepřišlo dost trapné. Jen v poslední době ty vtipy zkrátka trapné jsou, večery zhořkly a na konci sleziny mě vždy provází dojem promarněného večera. Jako bych přišel zase o další iluzi, že to ještě někdy bude jako dřív ...
Tradičně jsem se pokusil o osobní "dočesnou" na baru. Jen jsem seděl, popíjel a koukal okolo, vlastně ani nevím proč. Snad, abych něčím přehlušil tu pachuť nenaplněného večera? Chtěl jsem být vzduch, být neviditelný, neslyšitelný, jen být součástí té atmostéry. Kdybych jel hned domů, udělal bych líp, protože tím sezením se můj stav vůbec nezlepšil.
Jako lidé jsme vybaveni smysly, pocity, city, máme pro ně mnoho vznosných označení, ale jsou to v podstatě démoni. Démoni v nás. Řada z nich je pozitivních. Démon radosti nebo démon euforie, když se nám něco podaří, démon dobrého pocitu z pomoci jiným, z dobře odvedené práce, démon lásky ... Bohužel, těch pozitivních je zoufale málo ...
Mnohem víc je totiž těch skutečných démonů, kteří nás trápí a se kterými si nevíme rady. Démon prohry, kdy nechápeme, co jsme udělali špatně, démon pýchy, když se, bůh ví proč, povyšujeme nad ostatní, démon chamtivosti, démon žárlivosti, démon závisti, kteří nás sužují, démon nejistoty, kdy najednou nevíme na čem jsme, démon lenosti, kdy se nám nic nechce a především ten, kterého mám ze všech nejméně rád, démon nespokojenosti, kdy se nám něco nezdá býti v pořádku a vlastně ani nevíme proč, jen si myslíme, že to nějak souvisí s námi samotnými ...
Schválně si zkuste vyjmenovat démony pozitivní a negativní a divil bych se, kdyby někdo napočítal víc těch pozitivních, než těch negativních. Netuším, kdo přišel na to, že je naše lidská rasa něco extra. S tou tíhou negativních démonů v nás se jenom pachtíme ve vlastních omylech a pomalu se posouváme kupředu. Kolikrát ani nevíme, proč od někud někam kráčíme ...
Jako to nevím po dnešku já, ačkoliv vím, že zítra mi bude líp. Démoni pominou a časem se objeví jistě i nějaký ten pozitivní, kterých je sice "jako šafránu", ale mají tu moc nás činit šťastnými, milujícími a snášejícími vše špatné a nedokonalé, co nás na cestě životem potkává ...
