Politická scéna, jak jsme jí znali posledních dvacet let, vzala za své. Za své vzalo rozdělení na pravicové a levicové strany, jelikož všechny dělaly více méně stejnou středovou politiku. Za své vzalo rozdělení na liberální a konzervativní strany, jelikož téměř všechny dosud parlamentní strany bylo jednoduché nacpat do kategorie zlodějů a korupčníků a postavit na tom líbivou kampaň.
Máme tedy zcela nové rozdělení a zbrusu novou sněmovnu, ve které se v menšině sešli ODS, TOP09 a KDU-ČSL, říkejme jim třeba korupčníci, a ČSSD, ANO, KSČM a HNÚS (Hnutí úsvit), které nelze nazvat jinak, než slibotechny.
Zatímco v předchozích letech bylo při levo-pravém uspořádání již tak dost obtížné sestavit vládu, jelikož se do ní vždy muselo přimíchat nějaké prapodivné politické seskupení, které chtělo hrát v podstatě pouze samo na sebe (v minulosti KDU-ČSL, pak Zelení a posledně VV), letos se to zdá být téměř nemožné, jelikož sestavu stran, které spolu zasednou v parlamentu nelze označit jinak, než jako politickou bramboračku, kdy v případě některých ingrediencí se jedná o zatím nejasnou a nedefinovatelnou chuť.
Smutným vítězem voleb je sociální demokracie, která si už tak nějak zvykla na prapodivná vítězství s příchutí prohry. Posledně po podobné „nevýhře“ odstoupil Jiří Paroubek a vůbec netuším, proč se ke stejnému kroku ještě neodhodlal Bohuslav Sobotka, když získat přes dvacet procent, ačkoliv se původně očekával zisk hodně přes třicet, je víc, než tristní. Pokud se odhodlá naopak k sestavení vlády s některým z prapodivných nových hnutí nebo k podpoře od komunistů navzdory Bohumínskému usnesení, vůbec mu nezávidím.
Opravdovým vítězem voleb je Hnutí ANO 2011. Je důkazem faktu, že pokud se podaří sehnat důvěryhodné tváře lídrů a zaplatí úderná kampaň, dá se téměř „ze dne na den“ vyhrát ve volbách, k čemuž lze jednoznačně gratulovat. Bohužel je ovšem i důkazem, že voliče víc zajímají populistické sliby, než minulost politiků a něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo program. Fakt, že už není důležité, zda byl někdo zjevně komunista, či je podezřelý ze spolupráce s STB, je nesmírně smutný a leccos o naší zemi vypovídá.
Ostatně, co napsat o zemi, kde nereformovaní komunisté získají 15% hlasů? KSČM od minulých parlamentních voleb posílila o 4 procenta a to evidentně nesvědčí o postupném „vymírání“ jejich voličů a budoucím zániku této strany. Naopak to naznačuje, že komunisti přežili svou klinickou smrt a nyní se vznášení na vlně popularity stran, které po revoluci neměly nic společného s vládou. Spousta lidí rovněž evidentně teskní po časech totality.
Bývalé vládní strany ztratily. TOP09 méně, jelikož má to štěstí, že kromě kontaminace účastí v minulé vládě, má ještě několik schopných lídrů a jejich šéf byl úspěšným kandidátem na prezidenta, který se ctí prohrál až finálový souboj. Zjednodušeně pouze Karlu Schwarzenbergovi, postavě kultovního „charismatického padoucha“ Miroslava Kalouska a přízni "Starostů" vděčí za volební zisk, který nelze nazvat prohrou, ale pouhým poklesem preferencí.
To ODS prohrála na plné čáře. Strana získala nejméně hlasů v historii, zvenku ji rozkládá její bývalý čestný i faktický předseda a zakladatel Václav Klaus a zevnitř ji rozežírají kmotři, kteří se zjevně perou o mršinu této kdysi nejsilnější, pravicové strany. Těžko říct, zdali tato porážka straně pomůže odrazit se k návratu na politické výsluní nebo bude spíš krokem do propadliště dějin.
Tomio Okamura se zasloužil o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Nepamatuji se, že by se nějaký jiný politik dostal v témže volebním období do Senátu i do Parlamentu. Bude zajímavé sledovat, jak tuto rozpolcenost zvládne, ovšem při jeho rozpolcené osobnosti asi úspěšně. Opět nelze, než gratulovat, ačkoliv je zjevným důkazem faktu, že voliči projevili v případě volby jeho hnutí zvláštní smysl pro humor. Zvolit takovou snůšku nesmyslů, politických slibů a fantazmagorií, to chce řádnou ztrátu soudnosti.
Křesťanští demokraté se po nucené přestávce vrátili do parlamentu. Fanfáry asi nezazní, ale sportovně je to nutné prohlásit za úspěch.
Parlamentní panoptikum je po volbách pestré a cítím, že jak nadcházející pokusy o sestavení vlády, tak parlamentní debaty, budou mnohem nepřehlednější, než v minulosti. Je to daň za názorovou roztříštěnost, na kterou si zřejmě budeme muset na půdě parlamentu v budoucnu zvykat.
