Po koncertu Miky se mě zmocnil pocit, který prožívám již mnoho let. Pocit smutku z právě končícího, čtrnáctého ročníku a pocit radosti, že se stačí jen rok těšit a v jeden červencový čtvrtek začne další ročník.
Festival Colours of Ostrava je v mnoha ohledech ojedinělý. Sice se od prvopočátku pyšní přívlastkem hudební, ale v posledních letech je mnohem více festivalem multikulturním, v tom nejlepším slova smyslu. Zatímco na jiné festivaly se chodí na pečlivě vybrané, oblíbené protagonisty, na Colours se chodí kvůli jeho atmosféře. Důvěra ve schopnosti organizátorů, je tak veliká, že bývá deset tisíc lístků prodaných už v době, kdy se ještě vůbec neví, kteří umělci v létě na festivalu vystoupí.
Přesto si troufám napsat, že ještě nikdy programová ředitelka festivalu Zlata Holušová „své“ návštěvníky nezklamala a po přesunu festivalu do současné lokality v industriálně malebné Dolní oblasti Vítkovic sklízí oprávněnou žeň neustále se zvyšující návštěvnosti publika z různých oblastí republiky i ze zahraničí.
Ani letos Colours of Ostrava nezklamal a potvrdil pověst festivalu, na němž je vždy co „nového“ objevit. Když ve čtvrtek večer spustila Björk „Stone Milker“, většina návštěvníků festivalu stála jako opařená, diskutovala, možná i nechápavě pokyvovala hlavou, ale především, téměř mimozemský koncert, vydržela. V kterýkoliv jiný den by Björk narušila již rozjety festival svou sensitivitou a symfonickou unylostí. Ovšem čtvrteční, mírně ospalý večer, kdy se návštěvníci teprve seznamovali s opět značně přeorganizovaným areálem, spějícím k optimální dokonalosti, ozdobila bezchybným zpěvem a zdařilou video produkcí spojenou s ohňostrojem.
Pro mě osobně to byl čtvrteční vrchol, stejně jako před lety koncert Michaela Nymana. Před Björk jsem se byl podívat na slovenský Longital, posléze na energické a nesmírně inspirativní duo Heymoonshaker a elektropopovou skupinu Bokka z Polska. Před půlnocí odezněl koncert Zrní s Janáčkovým symfonickým orchestrem. Mladá, nadějná kapela byla postavena před životní šanci a v ní se ctí obstála, byť byla na pódiu občas instrumentálně „do počtu“.
Pátek byl tradičně klíčovým dnem Colours. Nenechal jsem si ujít vtipného Xindla X, ani zadumaného písničkáře José Gonzáleze a těšil se na letošní perlu mezi headlinery. Že budou Kasabian skvělí jsem tušil, ovšem předčili veškerá má očekávání. Předvedli repertoár hodný následovníků britských Doors, Smiths nebo Oasis se sobě vlastním rošťáckým projevem a dravostí. Skladba „Fire“ mě přesvědčila o tom, že pokud bych měl za všechny ročníky Colours vyjmenovat můj nejenergičtější zážitek, pak by to byla právě tato píseň. Tvorbu St. Vincent znám a tak mě, zřejmě na rozdíl od řady posluchačů, nešokovala. Její ve všech ohledech dokonalá show a řízná kytara pro mě zakončila sobotní program.
Sobota se odvíjela poněkud ve stínu skvěle našlapaného pátku. Na pořadu byly „tanečněji“ laděné projekty. Augustines předvedli energickou show, při které frontmanovi hrozila v sobotním parnu každou chvíli zástava srdce. Dub Inc se velice snažili, ovšem reggae není zrovna můj šálek kávy. Rudimental měli první půlhodinu tak špatný zvuk, že by za to měl jejich zvukař obdržet alespoň pět let žaláře natvrdo. A tak vlastně jediným, kdo mě v sobotu opravdu potěšil a dokázal rozvlnit v bocích, byl francouzský elektronický mág Danger, jehož předpůlnoční set naplnil uši i duši.
V neděli celý program otevíralo kytarové duo Rodrigo y Gabriela. Dvojice předvedla, že i písně Metallicy lze prezentovat jako flamenco a jejich energie umožnila definitivně zapomenout na poněkud hudebně slabší sobotu. Other Lives prezentovali, že art rock is not dead. Tatabojs jsou českou festivalovou jistotou a letos přilákali zřejmě ze všech českých skupin největší publikum, které si s nimi s chutí zazpívalo. Mě inspirovali k názvu tohoto blogu, za což se snad nebudou zlobit, jelikož část jejich textu skvěle vystihuje, jak dobrý mám z celého festivalu pocit. Závěrečná sázka na showmana a zpěváka Miku se vyplatila. Po výborném Jamiem Collumovi před dvěma lety a loňském poněkud výrazově frigidním Johnu Newmanovi, se Mika ukázal jako skvělá volba. Tančil mezi kapkami deště, až se chtělo křičet „ještě“, „ještě“. Načež festival skrápěný milosrdným deštěm po čtyřech nádherných, parných dnech, skončil.
Mrzí mě, že jsem letos nestihl žádné divadlo, ani kino, protože na Dejvické divadlo jsem se nesmírně těšil, ale včas jsem si do Gongu nezajistil lístky. Lístky na představení v této kryté hale se po prvotních návalech při jejím otevření před několika lety, rezervují zvlášť a je po nich stejná sháňka, jako by se jednalo o koncerty Jarka Nohavicy. Abych stihl alespoň nějaké festivalové kino, či jinou, než převážně hudební aktivitu, jako je návštěva nové Bolt Tower kavárny, některých tanečních aktivit, manufaktur apod. musel bych se několikrát naklonovat. Stejně nebylo v mých silách vidět všechny hudební interprety, kteří by mě mohli zaujmout a tak mé pozornosti zůstali letos skrytí třeba Roni Size & Reprazent Live, Caribou, Owen Palett, The Mispers, Swans, Stromboli, Mišík, Květy a další a další. Občas bylo zapotřebí něco sníst a hodně pít, obzvláště v takovém vedru, jaké letošní Colours of Ostrava opět provázelo. Ani tato oblast nebyla nikterak podceněná a na každém kroku byly stánky s občerstvením, pivní stany, nealko stany.
Á propós pití. Přiznám se, že mě loni poněkud nemile překvapily reklamní stany některých známých lihovin. Tedy ne natolik nemile, abych v nich nenabral nějaké promile. Měl jsem dojem, že zbytečně návštěvníky Colours odvádějí od primární hudební zábavy. Letos se jejich počet ještě rozšířil, ovšem již mě to nechalo klidným a směle jsem je ignoroval. Vzpomněl jsem si totiž na začátky Colours, kdy byly některé scény rozesety i na proslulé Stodolní ulici a tam se taky pilo a tančilo. Touto formou se tedy Stodolní ulice přestěhovala i do prostor Colours a to je vlastně dobře, jelikož to opět rozšiřuje již tak pestrou plejádu potenciální zábavy. Pokud se chce zkrátka někdo na Colours touto formou vyřádit a rezignovat na hlavní program, má možnost.
Festival Colours of Ostrava narostl do rozměrů monstrózní akce, která na čtyři dny pohltí celé město Ostrava a zaplní jej barvami. Máte zde možnost potkat nejrůznější formy zábavy a příjemně se potkávat se známými, které jsme mnohdy dlouho neviděli. Již to není jen hudební festival, je to jarmark, jsou to kulturní orgie rozeseté v prostředí, ve kterém lze klidně prožít i orgasmus architektonický. Je to nejvšestrannější přehlídka lidského, organizačního a uměleckého umu, jakou jsem kdy zažil. Magnet, který k sobě každoročně poutá víc a víc návštěvníků, jichž bylo letos bezmála 44 tisíc. Myslím, že nikdy nebudeme moci dostatečně poděkovat Zlatě Holušové a jejímu týmu, jak moc pro Ostravu udělala a dělá těmito čtyřmi dny plnými krásných, kulturních emocí. Proto za sebe a všechny, jimž se letošní rok festivalu líbil … děkuji a už se moc těším na další, jubilejní patnáctý ročník.
