Dvanáctý ročník multižánrového hudebního festivalu má za sebou třetí den a již nyní mohu napsat, že mě rozhodně v žádném zásadním ohledu nezklamal, ačkoliv k tradičnímu stoprocentnímu nadšení mám tentokrát, především z hudebního hlediska, daleko.
Letošní ročník se opět koná v úchvatném industriálním prostředí Dolních Vítkovic a na rozdíl od předchozího ročníku, který měl v tomto prostředí premiéru, po organizační stránce nic zásadního nehapruje. Organizátoři vyslyšeli stesky na hrubý struskový povrch areálu, před hlavním pódiem jej zcela srovnali a na dalších pódiích strusku rozmělnili. Není tak problém chodit v sandálech, či jiné lehké letní obuvi, což návštěvníci areálu jistě ocení, protože jestli něco letos na sto procent vyšlo, pak je to počasí. Všechny dny byly slunečné a bez jediné dešťové kapky. Navíc vše nasvědčuje tomu, že v neděli bude krásné počasí pokračovat.
Rovněž hygienické zázemí je na vyšší úrovni. O co je letos TOI TOIek méně, o to důsledněji jsou opečovávané, tedy až na naprostou absenci toaletního papíru a poblíž oáz úlevy je k dispozici voda na umytí rukou. Jídla, pití a nejrůznějších tretek je snad ještě více, než loni, což umožňuje se věnovat i jiným, než vysloveně kulturně orientovaným, aktivitám.
Nejvíc „na frak“ dostal tradičně bohatý program festivalu. Jakkoliv přihlížím k tomu, že srovnávám především s famózním loňským ročníkem, který byl bohatý jak na známá jména, tak na nejrůznější překvapení, dal by se můj problém s letošním ročníkem shrnout do následujících bodů: žádná bývalá, či současná hvězda, špatné časy nasazení některých zajímavých hostů a špatný zvuk.
Po tradičním úvodu ředitelky festivalu Zlaty Holušové, odstartovala čtvrteční program na hlavní Česká spořitelna stagei, dechovka „Fanfara Tirana meets Transglobal Underground“. Podobný, svižný začátek již zažily i některé předchozí ročníky a festivalu sluší. Většina návštěvníků se stejně ještě rozhlížela po areálu. Klučičí duo „The Bots“ z Kalifornie, na které jsem se hodně těšil, doplatilo na nezralost svých dvou protagonistů. Jakkoliv podobným kapelám jistá rozervanost a neučesaný, syrový projev sluší, kluci víc kecali, než hráli a občas je zradila technika. Ani se zvukem si příliš hlavu nelámali. Islandští „Sigur Rós“ měli jako jedna z mála skupin punc letošní hvězdy. Odehráli skvělý set, plný známých skladeb, bohužel tak zoufale ozvučený, že se místy jednotlivé nástroje slívaly do jedné mohutné plochy, což u podobného typu muziky a virtuózních muzikantů není žádoucí. Čtvrteční program tak pro sebe ukradli „Tatabojs“, kteří sice patří k festivalovým, notoricky známým stálicím, ale letošní koncert se jim báječně vydařil, možná proto, že slavili význačné jubileum. Zvuk měli skvělý, čímž dokázali, že vítkovický areál lze skvěle ozvučit, pouze se to musí umět. Závěreční „Irie Révoltés“ zabezpečili popůlnoční relax a právem rozeskákali veškeré publikum před hlavním pódiem.
Páteční program počítal s příjezdem většiny víkendových fanoušků a tak trošku praskal ve švech. Zřejmě celý festival ovládl (proboha proč?) odpolední „Dub FX“. Fenomenální Australan, který si „podkres“ nahraje na počátku skladby převážně pomocí smyček (tzv. loopbacků) a následně do něj rapuje, či beatboxuje, mě naprosto uchvátil svou profesionalitou, samozřejmostí provedení jednotlivých písní a spoluprací s publikem. Podvečerní „Asaf Avidan“ mě zpočátku příliš nenadchl, ale postupně se jeho koncert dostával do obrátek. Kdyby nic jiného, jeho hlas je natolik výjimečný, že stačilo zavřít oči a poslouchat. „Damien Rice“ by mohl mít punc hlavní hvězdy večera možná někde v baru nebo kdysi na Portě. Irský písničkář mohl klidně vystupovat odpoledne a nikomu by to asi nevadilo, ovšem to by pak zřejmě tolik nevynikla jeho, částečně nehudební, scénka s dívkou z publika. Fakt je, že za ni si připsal u diváků jednoznačně kladné body. „Bonobo“ nezklamalo a s přehledem splnilo roli největší hvězdy pátečního večera na druhé největší ArcelorMittal stage, stejně jako „náš“ „Umakart“, který vydal letos, po hudbě k filmu „Alois Nebel“, nesmírně povedené album. Věřím, že spousta „rockových klasiků“ byla ráda, že může vidět koncert „Pražského výběru“, ovšem pravověrní fanoušci si zřejmě nenechali, podobně jako já, ujít jarní koncert v Ostravě a ostatním tato hudba nemůže nic dát. Nejen, že se jedná o vyčichlý hudební styl, především forma, jakou ji „Pražský výběr“, skutečně výběr skvělých hudebníků, prezentuje, je zoufalá. Stejně jako na jarním koncertu byla jeho druhá část mizerně ozvučená a nemastný, neslaný dojem, ve kterém se zcela ztrácely texty, nemohla spravit ani účast afektované Pazderkové, natož pak křoví v podobě Jany Kratochvílové (podruhé proboha proč?) jako hosta, který s „výběrem“ nikdy dříve nezpíval. Ovšem nutno dodat, že s ní nabylo bizarní, popůlnoční panoptikum v podobě prapodivného revivalu, dokonalosti.
Sobota již od pohledu vypadala odpočinkově, jelikož program zel prázdnotou a tak bylo lepší, vypravit se do Gongu, kde se letos musely místa předem rezervovat nebo navštívit doprovodné programy, například diskusní fórum časopisu Reflex. Večerní program začínal „bratrovražednou bitvou“ dvou českých kapel o fanoušky. Věřím, že většina se asi rozhodla pro „Wanastowi Wjecy“. Já dal přednost „Zrní“ a mladá kapela měla před „svou“ Radegast Czech stageí právem narváno. Letošní úspěch, kdy dosáhli několika hudebních ocenění, k nim přivedl diváky, stejně jako podmanivá hudba a srozumitelné, byť poněkud kontraverzní, texty. „Zrní“ byli důkazem, že pokud někdo hledal na letošním ročníku Colours of Ostrava kvalitu, bylo dobré se orientovat na domácí hudební scénu. Švédští „The Knife“ předvedli směsici hudby a tance na industriálně tanečním hudebním podkladu a vězte, že ani toto slovní spojení není tak bizarní, jako show, kterou předvedli a při níž diváci valem odcházeli od pódia. Mohl bych napsat potřetí „proboha proč“ byla tato partička pasována do role hvězd a navíc na hlavní scénu? Ale vše bylo rázem zapomenuto v momentě, kdy na ArcelorMittal stagei rozestavili nástroje britští „The XX“ a následným hodinovým setem očarovali celý areál a jeho návštěvníky. Skupina sahá svými kořeny do počátku osmdesátých let a vzory, jako jsou „Cocteau Twins“ nebo „The Cure“ mísí s nejmodernějšími trendy do podoby zvukomalebné směsi postpunku, R&B a taneční elektroniky.
Leccos svědčí o tom, že by mohl nedělní program pokračovat stejně kvalitně, jako ten sobotní skončil. Alespoň jména jako „Vojtěch Dyk a B-side band“, „Botanica“, „Tomahawk“ nebo „Jamie Cullum“ zní slibně. Nikdo nemůže čekat, že bude festival každým rokem růst a nabírat na kvalitě. Poněkud větší důraz na slovo „Colours“, než na „of Ostrava“, který je vidět jak na webu, tak na letošních náramcích, naznačuje, že se spousta věcí zřejmě v budoucnu změní, ale bylo by škoda, kdyby po loňském ročníku, ve kterém se festival tak skvěle nadechl do dalších ročníků, začal poněkud ztrácet páru.
PS: Omlouvám se za (ne)kvalitu videí, ale šlo mi především o zachycení kouzla okamžiku, atmosféry a hudby ... Lépe to můj mobil neumí a na profi foťáky smí v průběhu Colours pořizovat materiál z festivalu pouze akreditovaní novináři ...
