... to je oč tu běží a také o to, zda-li je, či není něco shnilého na Ministerstvu pro lidská práva, protože, jak se zdá, některá témata jsou zde dědičná ...
První kroky Michaela Kocába ve funkci ministra jsem nekomentoval. Zdálo se mi nepřiměřené, jak se do něj všichni obuli z důvodu řešení problému "neplatičů" v některých našich regionech. Je to problém dlouhodobý, který svou snahou, učinit "spolubydlící" ze skupin obyvatelstva s naprosto odlišnou kulturou a chováním, způsobili v minulých dobách komunisté a tak nikdo nemůže chtít po ministrovi, aby ze sebe dělal "kašpara", přijímal v poklusu nabídky na bydlení s "nepřizpůsobivými" občany a vyřešil tento problém "na počkání".
To by ovšem pan ministr nesměl dostat "vynikající nápad", stát se "tátou" všech dětí. Džamila Stehlíková v roli "matky" neuspěla a tak proč neoprášit její nápad ve formě kampaně "Stop násilí na dětech"? Škoda, že mám pocit, že by se "v době krize", kdy řada lidí začíná mít hluboko do kapsy, nemělo plýtvat penězi daňových poplatníků na projekty, jejichž poslání je diskutabilní a výsledek pochybný.
Myslím si, že žádný normální, podotýkám normální, rodič nepotřebuje televizní reklamní šoty, poutače u cest, ani rady ministerstva, či V.I.P. diskutujících, aby věděl, že bít děti se nemá. "Naši budulínci" jsou sice občas značně oprsklí, drzí a pokoušejí naše nervy a trpělivost do krajnosti, ale vždy má smysl je převézt chladnou rozvahou a moudrostí spíš, než fyzickým násilím. Nicméně jsou situace, kdy má lehké bouchnutí přes zadek nebo dobře mířená facka, kór v pubertě, mnohem větší výchovný účinek, než tisíc mouder.
Jako dítě jsem byl bitý vyjímečně. Zatímco mamka se mě obvykle snažila vyplatit mokrou hadrou, což při jejich útlých pažích mělo mnohem větší účinek, než mě bít dlaněmi, otec mi dal za celý život jednu jedinou facku a tu si dodnes pamatuji. Vždy to bylo v situacích, kdy jsem byl drzý jako štěnice nebo hrozila totální ztráta jejich autority a tak i po letech musím přiznat, že zvolili metodu rychlou, výchovnou a nanejvýš účinnou. Možná mohli pozvat psychologa, zajít se mnou do poradny, strávit nekonečné hodiny hovory "o ničem" a dostavil by se stejný výchovný účinek, ale možná taky ne a vyrostl by ze mě rapl, který by pohrdal psychology i rodiči.
Sám už jsem dnes rodič dvou synů a tak se musím přiznat, jsem vinen! Vztáhl jsem na ně ruku. Ne často a nikdy mi z toho nebylo dobře, ale vždy se dostavil stejný výchovný účinek, jako tomu bylo v mém případě, proto věřím, že oprávněně. Doufám, že žádný z nich by mé počínání nenazval fyzickým násilím, natož týráním. Osobně jsem rád, že jsem je mohl i třeba tímto, pro obě strany, nemilým způsobem, které jsem se snažil vyvážit na druhé straně nekonečnou rodičovskou láskou, nasměrovat k současnému a snad i budoucímu slušnému chování.
Takže pane ministře. Snažte se, prosím, vynakládat "naše" peníze na kampaně, které se budou snažit eliminovat, aby u nás puberťáci likvidovali své spolužáky nebo aby jedna skupina občanů pošlapávala práva jiných občanů. Výchovu dětí přenechte rodičům a pokud pro nás chcete opravdu něco udělat, složte nám třeba nějakou hezkou píseň.
