Tu a tam, jen velmi výjimečně, se objeví film, který v nejlepším slova smyslu šokuje svým novátorstvím, příběhem, ztvárněním i hereckými výkony. Birdman je přesně takový film a tudíž není divu, že se stal „miláčkem“ letošních Oscarů, vysloužil si celkem devět nominací a to byl ještě v některých kategoriích neprávem opomenut.
Žijeme v divném světě. Kdysi bylo nutné na sobě celý život tvrdě pracovat nebo vytvořit něco velkolepého, aby si vás svět všiml. Dnes stačí „vlézt“ do nějaké „pochybné“ reality show nebo na internetu sdílet vlastní holý zadek a máte o úspěch postaráno. Stejně jednoduché je pak mediálně „zničit“ něčí dílo břitkou negativní kritikou, či nebezpečným odhalením.
Alejandro Gonzáles Iňárritu je nesmírně vnímavý mexický režisér. Hned jeho první film „Amores Perros“ („Láska je kurva“) oslnil nejen svým břitkým názvem, ale především skladbou a syrovostí příběhu o mnoha podobách lásky. Iňárritu se stal i v dalších filmech („21 gramů“, „Babel“ a „Biutiful“) synonymem opravdovosti, s jakou se jen zřídka setkáváme v běžné hollywoodské produkci.
Ústřední postavou jeho nejnovějšího filmu „Birdman“ je Riggan (Michael Keaton). Bývalý „béčkový“ herec, zapsaný v paměti diváků jako představitel filmového, komiksového hrdiny Birdmana, jenž se snaží na Broadwayi inscenovat komorní, divadelní hru. Birdman je jeho stínem, který se snaží inscenací hry překročit. Je stigmatem, vnitřním hlasem, jenž se jej snaží přesvědčit o vlastní nedostatečnosti.
Přes veškeré pochybnosti o vlastních schopnostech Riggan do inscenace angažuje svou dceru Sam (Emma Stone) a nového, ambiciózního herce Mikea (Edward Norton). Chemie mezi oběma herci, stejně jako mezi Sam a Mikem jsou jednou z rovin příběhu, do něhož se herci vtělili tak věrohodně, že si všichni řekli o nominaci na Oscara.
Není ovšem zdaleka jedinou rovinou. „Birdman or The Unexpected Virtue of Ignorance“ je jednou z nejlepších parodií na superhrdinské blockbustery posledních let. Je nápaditou komedií i sžíravým dramatem. Skvělou studií lidí, pracujících v obrovském vypětí, kteří se obětují v honbě za vlastním snem. Nejkontroverznějším filmem, jaký jsem kdy viděl. Je zajímavým divadlem ve filmu a filmem o divadle.
Iňárritu napsal důmyslný scénář, v němž nechává diváka při závěrečných titulcích napospas vlastním úvahám, jak film skončil, protože se nabízí nejméně tři různé interpretace. Všechny technické aspekty filmu ukočíroval s obrovským nadhledem. Kamera pronásleduje herce z obrazu do obrazu a dává filmu hektický rytmus. Emmanuel Lubezki je na nejlepší cestě obhájit loňského Oscara za „Gravitaci“. Na dramatičnosti přidává dosud neslýchaný soundtrack, postavený převážně pouze na bicích, za jehož mix a střih si mohou jeho tvůrci rovněž odnést zlatou sošku, ačkoliv autor soundtracku Antonio Sanchez v nominacích nepochopitelně ostrouhal.
Dlouho jsem nebyl z žádného filmu tak nadšený. Podobně mě v posledních letech překvapil snad jenom „Umělec“. Iňárritu má velmi slušnou šanci získat Oscara za scénář, ale směle může pošilhávat i po soškách za nejlepší režii a film. Moc bych mu to za jeho ódu na filmovou radost přál. Vám přeji příjemnou podívanou, protože by byla chyba nechat si tento film ujít.
Moje hodnocení: 100%
