"Ne, tudy ne". "Vem to touhle cestou, prosím, protože tou druhou je to úplně zadupané". "Mění tam chodník nebo co a furt s tím nejsou hotovi". ... "Dík". "Moc". "Nemáš zač". "Jo, uvídíme se zase někdy cestou na letiště nebo se ozvu ...". "Ještě jednou díky moc za svezení, měj se ... " ...
Je to pár chvil co jsem seděl na baru. Seděl a nepřestával obdivovat ten balet barmanek. To jejich sexy hemžení. Oči jsem měl jen pro jednu z nich. Jen pro jednu jedinou. Stejně jako vím, že první byli Beatles, že nejrajcovnější zpěvák všech dob byl Elvis Presley a nejkrásnější skalní město je jedno skalní město v Jordánsku, vím, že ona je ze všech nejkrásnější. Jedna jediná. Teď koukám doma na příběh Alvina Straighta, píšu tento blog a snažím se připomenout každý její pohyb, každý její úsměv, o kterém vím, že patřil mě ...
... večer byl dlouho předem připraven a nemám tyhle přípravy rád. Přesto jsem se těšil, protože mí kamarádi z výšky patří do skupiny těch, které mám ze všech nejraděj. Už od výšky jsme spolu hráli mariáš a je skvělé, že jsme si tu schopnost se sejít, najít si čas ve všem tom dnešním frmolu, společně si zahrát a něco vypít, zachovali. Fakt je ten, že mě ty večery baví čím dál míň. Vždy se sejdeme, za hodinu probereme u karet, co se v poslední době u každého z nás v životě událo, pak pijeme a hrajeme pár hodin, než nastane tradiční hluché místo ...
... nejinak tomu bylo i dnes. Probrali jsme všechny detaily. Všichni se ptali na mé nové lásky nebo lásku a já nebyl schopen říct nic konkrétního. Docela mě to štvalo. Byli zvyklí slýchat šťavnaté historky z mého nevázaného života a najednou jsem před nimi byl jakoby obnažený, neschopný jasné formulace a přitom uvnitř v srdci cítící, že bych jim toho chtěl tolik říct. Nějak jsem nemohl, nechtěl ...
... dlouho se večer vyvíjel, jak by měl, hráli jsme karty v oblíbené hospůdce, až nastal ten kýžený okamžik, kdy se přesouváme na Stodolní. Marně si vybavuji, proč mě kdysi bavilo tam chodit. Často zvu všechny známé na návštěvu, lákám je na Stodolní a dnes jsem jednoznačně nevěděl, jaké by mělo být mé poselství ...
... hoši se jako vždycky dobře bavili. Sledovali všechny slečny i barmanky, které se šustly kolem a v očích svých kamarádů jsem četl jasnou touhu se jen tak odvázat, zapomenout na osobní závazky a dobře se pobavit. Asi tak Stodolní působí na každého, kdo se tam vyskytuje jen občas nebo na její mumraj není zvyklý ...
... osobně mi všechny holky na Stodolní, až na jedinou, připadají od jisté doby, že se chovají jako trubky. Jako vyrobené přes kopírák. Tlusté nebo extrémně štíhlé, mladé i staré, stejně oblečené, často obnažující část těla, o které jsou přesvědčeny, že je cool. Ty škaredší z nich zcela bez skrupulí tančí na tanečním parketu nebo před barem a snaží se poutat oči v okolí přísedících mužů. Hezčí holky okouní a lákají na své pohledy ty muže, které jednoznačně ženy tančící na parketu nezaujaly. Většinou to jedněm i druhým stačí, ať již je jejich záměrem jen provokovat a zvedat si svoje ego nebo někoho skutečně ulovit. Nyní se jedna z tančících zapotácela pod omračujícím vlivem množství vypitého alkoholu a smetla ze stolu všechny sklenice. I to je Stodolní. Hluk dopadajícího skla ani na chvíli zábavu nepřerušil a tak po jeho uklizení se v zábavě bez přerušení pokračovalo dál ...
... jsem rád, že jsem se s kamarády rozloučil a mohl jít dál sám tam, kam jsem chtěl. Celý večer jsem se na ni těšil, teď tady sedím a přiznám se, po dlouhé době cítím dokonce velmi lehký závan žárlivosti. Je tak svůdná, jak se pohybuje, že neujde oku okolo sedících mužů. Je to profesionální hra, stejně jako, když se dobře obleču a jedu na jednání nebo když se snažím sám svou práci dělat tak, jak nejlépe to jde. Dobře to vím a přesto musím uvnitř tišit své myšlenky na to, že působí na řadu lidí stejně tak, jak o ulici vedle působily barmanky na mé kamarády ...
... je čas jít spát. Už dávno si neumím užít Stotolní dny na konci týdne tak jako kdysi. Už mě to nebaví. Nechci působit dojmem, že jsem tak moc nad věcí. Jenže už jsem zjistil, že najít opravdový vztah tam jednoduše nejde a já už jej naštěstí hledat nemusím. To, že se mi to podařilo, je shodou mnoha a mnoha náhod a někdy si myslím, že by si mě snad láska našla i kdekoliv jinde, kdyby tomu osud chtěl ...
