ONI žijí!

Narvaný hypermarket, přeplněné nákupní vozíky, fronty u pokladen a všude kolem ONI.

Nenávidím velké nákupy, ale pokud nechci umřít hlady nebo platit za stejné věci o čtvrtinu víc ve večerce na rohu, nic jiného než vyrazit alespoň jednou týdně do nějakého hypermarketu mi prostě nezbývá. Bohužel tuto potřebu mají i ONI.

Jsou všude - schovaní za regály nebo zastrčení přímo v jejich nitru, vykukující zpoza reklamních letáků, nemotorně a pomalu se plížící uličkami a jen zavazející. Ve všem se hrabou, vše si prohlížejí a detailně studují jako by to bylo to nejdůležitější v jejich životě. Věčně nadávají a brblají. Když těsně před NIMI vezmu poslední kus čokolády v akci, cítím jejich bodavý zrak v zádech ještě dlouho po odchodu. U pokladen se loudají, vše jim padá z rukou, na pás staví nákup zcela nelogicky. Pokud stojíte za NIMI, nemáte šanci začít vykládat svoje zboží dříve než zaplatí. Ale ONI ne a ne zaplatit. Hádají se o každou položku, o které se domnívají, že je ve slevě (ta však skončila minulý týden). Než vyloví z peněženky do koruny přesně cenu nákupu a vyskládají ji paní pokladní na dlaň, místo mražené zmrzliny mám kaši. A když si opatrně a pomaloučku skládají nákup do své ošemtělé igelitky či síťovky z roku 1974, jsem už na pokraji nervového zhroucení a zlostného výbuchu.

Tu si však vzpomenu, jak většina z NICH denně marně čeká na zavolání někoho ze svých blízkých. Jak se každý měsíc nemůžou dočkat příchodu pošťačky s pár tisícovkama. Jak to, co od pošťačky dostanou (a co mně by stačilo leda tak na týden), ONI okamžitě poctivě rozdělí do obálek "Bydlení", "Jídlo" a "Andulka a Jiříček" a jak právě ta poslední obálka je ta nejtlustší...

A místo nervového zhroucení a zlostného výbuchu se ně usměju a řeknu: "Hezké a klidné vánoce, babičko a dědečku".