To je mi panečku zase ráno. Člověk si jde přečíst nové
zprávy a jako první se na něj vyvalí novinky o disidentovi, který pomáhal STB a
o české vojenské speciální jednotce utíkající z boje.
Naše historie je plná hrdinů a mužů i žen, kteří toho dokázali v životě hodně. Jen se jich podle mne v poslední době nějak nedostává. Naopak, objevuje se stále více našich spoluobčanů, kteří by se měli na ulici spíše červenat, než chodit hrdě s vypnutou hrudí. Ať se již jedná o naše fotbalové reprezentanty, kteří bujaře slaví po ostudném výkonu, nebo o nevyvrácená podezření Nohavici a Kundery o spolupráci s STB či o výše zmíněné případy pana disidenta Pelikána a vojenské jednotky SOG, to vše nejsou zrovna příklady, jimiž bychom se mohli chlubit.
Ostuda s pádem vlády uprostřed předsednictví EU pak vše již jen korunuje. Snaha některých politiků normalizovat takovýto krok tvrzením, že v podobné situaci padly již i vlády jiných zemí, mi připomíná snahu malého kluka omluvit své chování u rozbitého okna slovy, že tamten kluk rozbil včera taky okno a že tedy vlastně o nic nejde.
Možná je to vše jen důsledek celkové atmosféry a stavu naší společnosti, jejíž morálka a hodnoty dlouhodobě klesají. Jak jinak si lze vysvětli fakt, že v roce dvacátého výročí pádu komunistů reálně hrozí za vydatné pomoci ČSSD jejich návrat na výsluní politiky? Co jiného může stát za katastrofálním stavem politické kultury v naší zemi? Čím jiným si lze vysvětlit ten obvyklý zamračený a naštvaný výraz na tváři většiny Čechů?
Tak sakra, lidi, vzpamatujme se a něco se sebou dělejme! Ono nejde ani tak o náš kazící se obraz ve světě, ale hlavně o plíživě se zamlžující obraz nás samých v našich vlastních očích.
