Volby v Turecku: Stockholmský syndrom ve své nejhorší podobě

Článek Buraka Bekdila "Turkey's Election: Stockholm Syndrome at Its Worst" přeložený mnou a paní Helenou Kolínskou.

• Navzdory jasnému vítězství Erdogana jeho vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) dopadla hůře, než se očekávalo.
• Erdoganovi se nebude moc líbit, že bude muset sdílet moc.
• Radost národa ze znovuzvolení člověka známého po světě pro jeho autoritativní, někdy despotickou vládu, není v zemi, kde průměrná školní docházka činí pouhých 6,5 roku, překvapivá.
• Miliony Erdoganových odpůrců jsou nyní vyděšeny vyhlídkou na další útrapy pod islamisticko-nacionalistickou koalicí vedenou prezidentem, který nepodléhá žádné kontrole a vůči němuž neexistuje žádná protiváha.

Nic lépe nevysvětluje radost Turků projevovanou 24. června 2018 nad volebním vítězstvím prezidenta, než karikatura, která zobrazuje jásající dav se třemi výroky v bublinách: "To bylo o fous!" je napsáno v první. "Skoro jsme mohli být svobodní." v druhé. A v poslední: "Pryč se svobodami!"

Turecký islámský vůdce, prezident Recep Tayyip Erdogan, získal v prezidentských volbách 24. června 2018 celkově 52,6 procent volebních hlasů. To znamená mírný nárůst oproti 51,8 procentům získaným v prezidentských volbách v srpnu 2014. Pro to, aby byl Erdogan prezidentem, hlasovalo více než 25 milionů Turků. Jeho nejbližší soupeř, sociální demokrat Muharrem Ince, energický bývalý učitel, získal méně než 16 milionů hlasů, neboli téměř 31 % volebních hlasů.

Opoziční kandidát připustil, že volby byly férové. Neexistují žádné zprávy o podvodech od mezinárodních pozorovatelů, aspoň prozatím.

I přes porážku je Ince jedním z mnoha vítězů voleb v roce 2018. Poprvé od roku 1977 získal v Turecku sociálně demokratický politik více než 30 % hlasů. V parlamentních volbách získala Inceova strana, Republikánská lidová strana (CHP), pouze 22,6 % hlasů.

Navzdory jasnému vítězství Erdogana jeho vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) dopadla hůře, než se očekávalo: v parlamentních volbách získala 42,6 % hlasů, což je o 7 procentních bodů méně proti 49,5 %, které získala v předchozích volbách do parlamentu v listopadu 2015.

AKP získala v 600členné turecké poslanecké sněmovně 295 míst a ztratila tak parlamentní většinu. Pravicový koaliční partner AKP, Nacionálně činná strana (MHP), nečekaně získala 49 poslaneckých mandátů, čímž se celkový počet mandátů, které má k dispozici vládnoucí koalice, zvýšil na 344, což je pohodlná většina.

Koalice AKP a MHP znamená oficiální zrod nové vládnoucí ideologie Turecka: Blok islamistů a nacionalistů, kteří v Turecku tradičně reprezentují nejméně vzdělané venkovské obyvatelstvo. Erdoganovi se nebude moc líbit, že bude muset sdílet moc se stranou, která byla naposledy v koalici v roce 2002, ale AKP, která sama nemá parlamentní většinu, si bude muset partnerství s nacionalisty udržet. Erdogan může MHP také poskytnout některé vysoké funkce, například místo víceprezidenta nebo funkce ministrů.

Po výsledcích voleb, které se konaly 24. června, bude Turecko dále vtahováno do autoritářské politiky se směsí islámu a nacionalismu, která se stává novou státní ideologií. Hluboká polarizace turecké společnosti se pravděpodobně bude dále prohlubovat. Náznaky k tomu již existují.  Ve vítězném projevu ve večerních hodinách 24. června Erdoganův ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu řekl, že ve volbách byli poraženi "teroristé". V této politicky rozdělující a patetické logice se 47,5 % Turků změnilo v teroristy, což činí asi 38,5 milionu obyvatel.

Radost národa ze znovuzvolení člověka známého po světě pro jeho autoritativní, někdy despotickou vládu, není v zemi, kde průměrná školní docházka činí pouhých 6,5 roku, překvapivá. Nedávno, v dubnu 2017, se Turci vzdali posledních zbytků své demokracie, když hlasovali ve prospěch ústavních změn, které učinily z Erdogana současně prezidenta, předsedu vlády a předsedu vládnoucí strany. Tyto ústavní změny daly prezidentovi téměř neomezené pravomoci a především pravomoc vládnout pomocí prezidentských výnosů.

Ve své zprávě "Svoboda ve světě v roce 2018" organizace Freedom House kategorizuje Turecko jako "ne-svobodnou" zemi "kvůli hluboce vadnému ústavnímu referendu, které centralizovalo moc do rukou prezidenta, masové náhradě zvolených starostů za vládní pověřence, stíhání aktivistů bojujících za lidská práva a pokračujícím čistkám mezi státními zaměstnanci. Tento vývoj způsobuje, že občané se jen velice váhavě vyjadřují k citlivým tématům." Turecko je také na špici seznamu zemí, kde demokracie v období posledních deseti let ubývá. Je ironií, že dokonce i občanskou válkou rozervaná Sýrie je na konci tohoto seznamu (což znamená, že demokracie v Sýrii mezi zkoumanými zeměmi ubylo nejméně).

Erdoganovo Turecko se tryskem přibližovalo k diktatuře již předtím, než Turci v referendu v dubnu 2017 dali Erdoganovi pravomoci, o které usiloval.  Miliony Erdoganových odpůrců jsou nyní vyděšeny vyhlídkou na další útrapy pod islamisticko-nacionalistickou koalicí vedenou prezidentem, který nepodléhá žádné kontrole a vůči němuž neexistuje žádná protiváha. Ince, kandidát Erdoganovy opozice, se zapřísahal, že se postaví na odpor.  Doufejme, že nebude muset bojovat odtamtud, kde již skončilo mnoho Erdoganových oponentů – totiž z vězení.

Burak Bekdil, jeden z předních tureckých novinářů, nedávno vyhozený po 29 letech z předních tureckých novin, za to, že psal o dění v Turecku pro Gatestone Institute. Je spolupracovníkem Middle East Forum.