Ministr školství přišel zase jednou s tím, co už tady dříve bylo. Oprášil starou myšlenku, jež už se jednou ujala, a představil veřejnosti svůj záměr zahájit inkluzi. Tedy přeřazování dětí ze „zvláštních“ škol do škol běžných.
Měl pro to stejně jako jedna z jeho předchůdkyň podle svého názoru více než rozumné důvody. Zastával totiž názor, že by se i výrazně odlišné děti měly odmala stýkat, aby si na sebe zvykly a mohly spolu posléze v budoucím životě koexistovat. Dále se domníval, že je společná výuka běžných i výrazně se odlišujících dětí pospolu přínosem pro všechny, věřil, že se doposud vyloučené děti za pomoci asistentů a všemožných speciálních pomůcek a zvýhodnění stanou normálnějšími a poradí si i s úkoly, jež by samy nikdy nemohly zvládnout.
Prostě pan ministr věřil, že když se ve stejné třídě sejdou i zcela odlišné děti, bude to jenom ku prospěchu všech. Že díky tomu bude ještě líp, než je. Rozhodl se pro tento nápad, ač jej vlastně dnes už nikdo ze západu, od Evropské unie až po Spojené státy s jejich různými lidskoprávními organizacemi, k podobnému kroku nenutil. Protože dnes už taková segregace dětí, jaká u nás aktuálně panovala, byla tolerována.
Ale pan ministr to prostě chtěl. A věřil, že se to zvládne.
Ale… neprošlo to. Na rozdíl od své kolegyně Valachové, podporované v obdobných krocích ze všech (cizích) stran i od domácích „Dienstbierů“, neuspěl. Protože to, co chtěl, bylo vážně nerealizovatelné.
Nechtěl totiž zařadit do běžných škol děti lehce mentálně postižené či zaostalé až sociálně vyloučené. Chtěl do běžných českých škol zařazovat i někoho takového, jako byli bezvěrci a dokonce křesťané.
A s tím nemohl nenarazit. Ve školství poloviny jednadvacátého století.
Protože zařazovat takové prapochybné děti do tradičních českých škol plných islámského multikulturalismu… Za to se přece nemohl postavit ani náš ministr pro lidská práva Usáma bin Dienstbier…
