Zpívá se to v naší hymně a prý to není žádná klamavá reklama. Prý je u nás opravdu přímo úžasně dobře. A to všem. Chudým stejně jako bohatým. Ale hlavně těm chudým.
Protože, jak statistiky vypovídají, jsou u nás příjmové rozdíly a chudoba jedny z nejnižších mezi vyspělými státy (http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/rovnostarske-cesko-prijmove-rozdily-a-chudoba-patri-k-nejniz/r~c14f85588f8011e69d46002590604f2e/).
Je logické, že i u nás mají bohatí spoluobčané více jmění než ti chudí, čemuž jinak ani nemůže být, jenže nejbohatší desetina z nás vydělává v průměru jen 5,6krát víc než ta desetina nejchudší. A pod hranicí příjmové chudoby žije jen šest procent našinců.
Tyto výsledky nám zaručují čtvrtou, respektive třetí nejlepší příčku mezi pětatřiceti členskými státy OECD.
Můžeme jásat. Chudí nejsou bráni bohatými nijak zvlášť na hůl a počet těch, kdo mají méně než polovinu mediánu příjmů v naší zemi, tedy o více než polovinu méně než je přesně ten příjem uprostřed výše všech příjmů, je rovněž nízký. Dobře jsou na tom i naši starší spoluobčané, a naši mladí, tedy lidé mezi osmnácti a pětadvaceti lety, jsou na tom ve srovnání se všemi státy OECD dokonce úplně nejlépe.
Jak skvělé to jsou jenom zprávy!
Pokud si tedy člověk neuvědomí jednu „drobnost“.
A sice tu, že už jsme vlastně neskutečně blízko toho, čeho jsme se před více než čtvrtstoletím tak rádi zbavili. Faktického socialismu. Kdy se ani ti nejsnaživější nemají zase až tak výrazně lépe než úplní lemplové, kdy ti, kdo se přičiňují, nemají zase až o tolik lepší život než ti, kdo jim pasivně visí na krku.
Stejně jako za „minula“ se to u nás tak jaksi hezky přerozděluje. Abychom si nezáviděli, že se někdo má a jiný ne. Stát bohatým bere a chudým dává. Nejednou až zrůdně nezaslouženě. Úplně jako Jánošík.
A všichni ze školy dobře víme, jak Jánošík nakonec dopadl…
