Když je někdo bystrého ducha, není nic špatného na tom, je-li patřičně oceněn, pokud svůj um věnuje něčemu, co je ku prospěchu všech. A proto by se dalo zatleskat třeba panu Hladkému, jenž oceněn byl.
Tento pán z Matematického ústavu Akademie věd ČR získal 30. května v Praze z rukou předsedy Akademie věd ČR prestižní Prémii Otto Wichterleho (http://www.denik.cz/z_domova/laureat-wichterleho-ceny-skoly-neuci-deti-logicky-myslet-20160530.html). A to za názory, jimž se nedá vlastně nic vytknout. Jsou to myšlenky užitečné, prospěšné jednotlivcům i celku a vlastně více než žádoucí.
Ovšem až na jednu maličkost. Jak už tomu tak u teoretiků bývá.
Tento pán, jehož koníčkem prý byla už od dětství matematika, totiž zastává názor, že by se měli studenti našich škol nejen učit mechanicky počítat, ale učivo matematiky by mělo být použitelné v běžném životě. Studenti by tak měli hlavně logicky a kriticky myslet.
Což se ale v současném školství neděje. Školy prý neučí děti logicky myslet. Matematika používaná v běžném životě je totiž kombinací relativně mechanických věcí, které se opravdu hodí se naučit a které naše školy naučí docela dobře, jenže děti také musí věřit, že to, co se učí, je zajímavé a důležité, musí být schopné kriticky analyzovat data, umět logicky argumentovat a používat matematiku tvořivě i v jiných oblastech života. A tady už to v našem školství hodně skřípe.
A je tudíž třeba… změnit vzdělávání budoucích učitelů.
Pedagogické fakulty musí podle onoho pána hledat způsoby, jak přitáhnout různorodé akademické pracovníky, nejlépe se zahraničními zkušenostmi, ke studiu učitelství mají být přitahováni talentovaní adepti a vzdělávání budoucích učitelů na českých pedagogických fakultách má být moderní. Což je dnes sporná otázka.
Prostě se mají vychovat noví, pokrokovější učitelé matematiky, kteří budou matematiku učit nově, lépe. Tak, aby odpovídala potřebám reálného života. Říká člověk, jenž má plné právo to říkat. Protože mimo výše zmíněného ocenění získal třeba v roce 2014 i evropské stipendium Marie Curie, působil na univerzitě ve Velké Británii, spolupracoval s význačnými vědci z celého světa.
Ovšem zároveň to říká člověk, který se ve svém vlastním výzkumu věnuje tzv. diskrétní matematice, vědní disciplíně, která poskytuje matematické modely fungování počítačů. Zkoumá algoritmy založené na metodách diskrétní matematiky, které pomáhají například v navigačních systémech při hledání nejkratší cesty, zajímá se o koncept pseudonáhodnosti využitelný v internetovém bankovnictví nebo jiných formách digitální kryptografie.
Čili vědátor, jehož matematické kvality budou zřejmě nesporné. Jenže…
Než začne shánět pokrokovější kandidáty na učitelské posty, možná by se měl obrátit na ministryni školství Valachovou. Aby mu vysvětlila, jak se věci mají jinde než ve vědecké rovině.
Aby pochopil nejen nejhlubší zákonitosti matematiky, ale i to, že školy těžko naučí to, co po nich žádá, jsou-li tyto zaplněny nejednou „studenty“, pro něž je třeba i samotné prosté zvládnutí násobilky nepřekonatelným problémem. Kteří nepřečtou a nepochopí nejen to napsané ve smlouvách malým písmem, ale ani to, co je napsáno písmem největším.
A že ani toto ještě není dno, na které naše školství mohlo klesnout. Protože až navíc ještě do našich základních škol nastoupí děti lehce mentálně postižené, etnicky a sociálně handicapované,…
Jak takoví budou – byť třeba i pod vedením nejlepších učitelů – „kriticky analyzovat data, umět logicky argumentovat a používat matematiku tvořivě i v jiných oblastech života…“? Pokud si nedokážou ani spočítat, kolik jim v obchodě mají při nákupu vrátit drobných.
